Představitel hlavní role ve filmu Otec je podle režisérky dokonalý, filmová kritička v něm vidí rafinovanou hru s divákem
Film o tom, co s lidmi udělá osudové selhání, jak je prožívají a jak se chovají – to je nový snímek Terezy Nvotové Otec, který si svou úspěšnou premiéru odbyl na prestižním festivalu v Benátkách. Titulní úlohy se bravurně zhostil Milan Ondrík, a skvělé jsou i výkony jeho kolegů. Všichni společně vytvořili emočně nabité, ale diváky nevydírající drama. Cílem režisérky bylo, aby se diváci na postavy příběhu napojili. Tomu přizpůsobila i filmový jazyk.
„Milan Ondrík má neuvěřitelný dar ponořit se hluboko do svých emocí, přičemž tady nejde jen o ty emoce, ale o celkovou sílu jeho osobnosti. Potřebovala jsem vytvořit v zásadě sympatickou figuru s tragickým příběhem, do které se lidi v kině budou moci vtělit.“
Tereza Nvotová
Nvotová popsala svá přání při realizaci snímku: „S herci jsme dlouho rozebírali, co se v naší story děje, oni si k tomu vytvářeli emoční mapu, a pak na svých postavách pracovali sami. Nešlo totiž jen o to, ukázat emoce, ale naservírovat je ve správných chvílích na správných místech. Milan Ondrík tak měl při natáčení zapnuté dva mozky: první technický, který mu říkal, jak se pohybovat a odkud kam jít, to jsme měli nacvičené, a druhý, autentický, a tedy emoční,“ doplňuje.
Pro úplnost: ve filmu se manželé vyrovnávají s tragickou chybou – otec zapomene v autě jejich malou dceru, a ta v nesnesitelném horku zemře.
Dávkování času v dlouhých záběrech
Otec nabízí řadu dlouhých záběrů, které mají zmíněnému diváckému napojení pomoct. Sama režisérka má podobně natočené filmy ráda. „Když se podaří, teče v nich čas úplně jinak, než u snímků prezentovaných s klasickým scénosledem a střihem. Divák se pak na postavu napojuje vlastně mimochodem. Otce jsem tak natočila subjektivně, jakoby z nitra hlavní postavy,“ představuje Nvotová svůj filmařský přístup k dané látce s tím, že to není jednoduché. „Během dlouhých záběrů musíte přesně vědět, co, kdy a jak,“ vysvětluje.
Otec není jenom o tragédii a depresivních myšlenkách, ale i o mezilidských vztazích včetně toho manželského, lásce, naději a odpuštění. „Všechno tohle jsem do svého filmu chtěla dostat,“ svěřila se režisérka ve vltavské ranní Mozaice.
Tento týden v Mozaice snímek zhodnotila filmová kritička Poskalská. Její kompletní rezenci si můžete poslechnout níže.
"Je zajímavé, jak ten inkriminovaný moment – kdy čekáme, kdy se to stane – odehraje režisérka tak, že si prakticky ani nevšimneme, že už ta situace nastala… je to taková rafinovaná hra s divákem, až potom přijde ten strašný náraz, a už jen sledujeme, co se kolem toho táty děje."
Jana Podskalská
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Jak jsem se protloukal, Cesta do Carsonu, Podivný sen a další příběhy Marka Twaina
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Totální výprodej na Vltavě! Davové šílenství s katastrofickým koncem v dokudramatu Érica Pessana
-
Friedrich Dürrenmatt: Proces o oslí stín. Komedie o hlouposti a jejích následcích
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.