Pražská scéna

11. březen 2003

"Chodíte rád do divadla?" - "Ano, jistě, jsem kulturně založený člověk! Rád se podívám na skutečně dobré divadelní představení." - " A čtete rád o divadle?" - " No, občas si přečtu nějaký časopis, kde je kulturní rubrika, i denní tisk. A dál...ehm..." - " Čtete tedy knihy o divadle?" - " Nemám zase tolik času, ani tolik nevycházejí, snad nějakou biografii o tom herci z Národního divadla jsem přečetl... Vy byste mi něco zajímavého mohl doporučit?" - " No, něco takového bych mohl mít..."

Divadelní literatura nikdy nevycházela v obrovském množství. Je tedy sympatická snaha s nadšením vydávat divadelní publikace, které vždy mají složitější přístup na knižní trh. PhDr. Jan Dvořák už delší dobu vede nakladatelství Pražská scéna, vydávající knihy, které by jinak nemuseli vyjít. A u mnoha z nich by to byla škoda. Pan Dvořák se tedy kromě svého pedagogického působení na DAMU v Praze a filozofické fakultě v Olomouci, kromě spolupráce na provozování Národního divadla marionet a pořádání divadelních festivalů (např. Next Wave) v téměř renesanční šíři věnuje i této práci. Nebo zájmu? O tom se mi snažil povědět víc:

Je to příjemná náhoda, je tomu deset let, co vyšla první publikace pod hlavičkou "Pražská scéna". Tou byla práce Babylónská věž - Josef Krofta, o mezinárodním projektu slavného českého loutkáře-režiséra. Před prázdninami roku 1993 byla premiéra a při té příležitosti tedy vyšla. Ale k počátkům úplným - Pražská scéna už samotným názvem ukazuje k bývalému divadelnímu a vůbec kulturnímu čtrnáctideníku Scéna. Já jsem měl to štěstí, že jsem na počátku 80. let mohl vstoupit do jeho redakce jako jeden z členů, a koncem tohoto destetiletí až do zániku v sezóně 91/92 jsem Scénu šéfoval. Takže jsem byl spojen v povědomí divadelníků s tímto čtrnáctideníkem, navíc jsem přibral k funkci šéfredaktora taky funkci zástupce ředitele stejnojmenného nakladatelství. Měli jsme plány, že v devadesátých letech budeme vydávat knížky o divadle, vydali jsme asi osm titulů, ale bohužel v ministerském ranku nebylo tomuto podnikatelskému zájmu přáno a ty sešněrované tabulky trošku omezovaly v rozletu. Časopis i nakladatelství zaniklo. Mně to bylo líto, protože v divadelnické obci existoval určitý kredit, takže v názvu mého nakladatelství tak vlastně těch deset let echo bývalé Scény rezonuje.

Jan Dvořák - alt. divadlo

Jak se vám pokračovalo dále ve vydávání knih o divadle a divadelnících? Jaké vlastně může být podnikání v této kulturní oblasti?

V počátcích šlo o nahodilé, jednorázové záležitosti, publikace, vznikající z kamarádských vazeb a vztahů k jednotlivým divadelním tématům. Systém určitých edičních řad a nějakých dlouhodobějších projektů vykrystalizoval zhruba až před pěti lety. Dá se říct, že v tuto chvíli ty věci domýšlím, dotvářím všemu systém. Připravuji čtvrtou desítku titulů a koncepci mám dovedenou do padesáté položky edičního plánu. Troufám si říci, že je to určitý systém, který se snaží z určitých úhlů pohlížet na současné české divadlo, s vlastní základní obsahovou osou ve velmi specifické oblasti podnikání.

Pojďme ke konkrétním tématům a jménům. Mají tedy společné téma? Vím, že vydáváte publikace o osobnostech našeho divadelního života, také o scénografii, divadelních souborech apod. Celou řadu knih jste vydali o režisérovi a teoretikovi Janu Grossmanovi...

Objem těch témat umožňuje rozvíjet v posledních letech několik různých řad. Za jednu z nich můžu považovat cyklus Pražské pětky, což je vlastně moje divadelní láska od počátku osmdesátých let. Vyšly zatím knihy o divadle Sklep, i takový bonus o osobnosti Davida Vávry pod názvem Šumný Vávra, dokonce už ve dvou vydáních. V pokročilé fázi je i knížka o Recitační, dnes už Recyklované skupině Vpřed Lumíra Tučka. Dalšími takovými řadami jsou profily režisérů. Každá režisérská osobnost má svazek určitého rozsahu, různé hloubky ponoru. Vydal jsem práce o Josefu Kroftovi, Petru Léblovi, Janu Antonínu Pitínském, režiséru Karlu Křížovi. Nyní je připraven svazek o Vladimíru Morávkovi a bude následovat jubilejní padesátý svazek Pražské scény věnovaný opět monografii našeho významného režiséra Josefa Krofty, zaměřený tentokrát na celé jeho dílo. Další volná řada je věnovaná divadelním souborům, pod pracovním názvem Soubory vyšly svazky o operním programu Opery Furore Opera Mozart, dále o souboru Divadla Drak a Mezinárodním institutu figurálního divadla v Hradci Králové. Poslední svazek byl věnován divadlu Viola, které podle mého názoru sehrálo v českém divadelnictví od 60.let významnou úlohu, je to unikát trochu nespravedlivě opomíjený. Mám v přípravě další témata těchto jednotlivých souborů.

Šumný Vávra

A ten váš opravdu nejrozsáhlejší vydavatelský počin, šest publikací věnovaných Janu Grossmanovi?

Chtěl jsem reflektovat činnost Jana Grossmana, významného režiséra a troufám si říct největšího divadelního teoretika druhé poloviny 20. století u nás. Jemu byl věnován šestisvazkový soubor, Odkaz Jana Grossmana divadelníkům, který vycházel od poloviny devadesátých let. Za vůbec nejvýznamnější považuji IV. a V. svazek, kde jsou jeho texty o divadle, jeho pronikavé statě z 60. let na sedmistech stranách. Obsahují zejména stať Kafkova divadelnost, texty o malých divadlech, o Brechtovi, o Havlovi, o Maryše bratří Mrštíků - zkrátka řadu témat důležitých pro české moderní divadlo, které se podařilo vypátrat v různých tiskovinách, divadelních programech atd. Vyšly pod souhrnným názvem Texty o divadle, První část a Druhá část. Uzavřeli jsme to loni spolu s hlavním editorem, profesorem Milanem Klímou, posledním svazkem s názvem Post scriptum. Mám velkou radost, že se podařilo tuto osobnost připomenout v širším rozsahu. Bohužel, dělám veškerou nakladatelskou práci sám, nemám víc sil, ani kapacit, takže se všem čtenářům i osobnostem dodatečně omlouvám, že jsem postupoval a postupuji velmi zvolna.

Pražská scéna je největší soukromé nakladatelství divadelní literatury v Čechách, jaké máte možnosti, jaké je vůbec české divadelní prostředí a čtenáři knih o divadle?

Nejsem zvyklý si naříkat a vždy hledám cesty pro věci, co se rozhodnu udělat, abych je dokončil. I když z energetických důvodů je všeho dost, dělám ještě různé jiné věci. A co se týče veřejnosti, každá publikace si nachází svůj okruh čtenářů. Jde ale o specifickou oblast, náklady nebývají vysoké, jsou přiměřené našim zvyklostem v prvorepublikovém měřítku nebo v srovnatelných menších západoevropských jazykových kulturách, takže se pohybují plus minus 800 až 1 000 exemplářů. Samozřejmě jsou i publikace s větším čtenářským dosahem, jako je Šumný Vávra a připomínaná Pražská pětka s ohledem na svůj potenciál z hlediska popularity. To ale pro mě není jediné kritérium. U té Pražské pětky končím s tituly z hlediska atraktivnosti, vydávám věci, za kterými jako teatrolog a publicista můžu stát v plném rozsahu. Dál, směrem k nějakým kuchařkám třeba s názvem "Herci vaří" nehodlám jít, to už je mimo mé zorné pole. Chci uchovat určitou odbornost a jakousi maximální serióznost, aby šlo o službu, reflexi divadelního oboru, kterému se celý život věnuji.

Orghast 2002

Pokud se podíváme na praktickou stránku - jakým způsobem je ochotno vás podporovat oficiální finanční zázemí, jako je Ministerstvo kultury nebo kulturní odbor Magistrátu hlavního města Prahy?

Do současné doby jsem se nemohl počítat mezi ty lidi, kteří si stěžují. Doposud ta praxe byla uspokojivá, všechny zásadní projekty se mi podařilo realizovat. Samozřejmě jsem věděl, že pokud budu žádat o granty, není možné, aby mi ve sto procentech žádostí instituce určené k redistribuci peněz daňových poplatníků vycházely vstříc. Tak jsem si vždy říkal, že když vyjde tak jedna žádost ze tří, že je to takové přiměřené. Zvláštní případ je ale rok 2003, situace po povodních, kdy se náhle na všech frontách, co se týče podpory odborné literatury, situace naráz zhoršila. Ani Ministerstvo kultury, ani hlavní město Praha poprvé po deseti letech nevypisují žádné grantové programy. Musím doufat, že jde jenom o nějaký přechodný stav. Týká se to i programu Věda a výzkum pro oblast divadla na Ministerstvu kultury. Tento rok tedy nevypadá povzbudivě. Mám samozřejmě několik receptur, jak se s touto dílčí nepřízní poprat. Nabídek a různých příležitostí mi přibývá, a tak jedu dál. Mladším kolegům, kteří by do podnikání chtěli vstoupit, bych ale asi těžko teď poradil místo, kam se obrátit.

Máte nějaké sny o vydání publikací, které byste chtěl v nějaké blízké době realizovat?

To je hezká otázka. Musím přiznat, že těch nápadů mám tolik, až mám obavy, že za jeden lidský život je nebude možné realizovat. Spočítal jsem si, že i při těch malých nákladech vyšlo celkem 70 tisíc publikací. Tak si říkám, že na jednoho člověka je to docela dostačující dávka. Jak se postupně šířila a šíří v odborném povědomí a divadelní branži informace o našich projektech, tak čím dál víc kolegů, mladých i zkušených a renomovaných přichází s dalšími nápady, mají náměty jeden zajímavější než druhý. V podstatě mám teď spíš trauma, jak věci poskládat, aby se vše dalo zvládnout. Zároveň tu aktivitu nechci dál rozšiřovat, abych nakladatelsky přežil. Znám případy nakladatelství, která expandovala, najala si kanceláře a pak je úvazky táhly ke dnu. Já si to takhle udržuji, aby k podobné situaci u mě nedošlo.

A co tedy skutečně chystáte ve vašem nakladatelství Pražská scéna? Můžete prozradit alespoň něco, třeba i publikace vycházející pro vaše potěšení?

Z toho, co rád prozradím a co vstupuje do realizačního finále, jsou publikace spojené s takovým přehlíženým žánrem v oblasti dramatických umění, žánru komedie. Já shledávám, že řada kolegů a lidí znalých divadelního provozu se pořád přehlíživě dívá na komediální úsilí všech divadelních generací. Nevyužíváme naší bohaté tradice v tomto nelehkém, specifickém oboru. Jedna etapa je hezčí než druhá, když si vezmeme předválečné kabarety, meziválečnou avantgardu - Osvobozené divadlo, Divadlo Dada - a dále přes 60. léta až třeba k Divadlu Járy Cimrmana, což je světový kulturní fenomén.

Proto sleduji taky současné soubory v různých sklípcích po Praze, které se snaží vytvářet zajímavé věci. Chci jim poskytnout určitý servis, tak v tomto roce otevírám edici Komedie, kde bych se chtěl žánru systematicky věnovat. Začínám teoretickým svazkem Zdeňka Hořínka, našeho nejvýznamnějšího teoretika v této oblasti, aby věc měla skutečný grunt a fundament. Nazývá se O divadelní komedii. Pak budou následovat profily jednotlivých autorů a týmů, můžu prozradit svazek Kulturně divadelní spolek Puchmajer, který by brzo měl přijít na trh, souvisí s tím samozřejmě publikace věnované Pražské pětce. A vedle toho, podobně jako náš almanach Orghast, který se věnuje experimentálním proudům českého divadla a všemu co přichází a je neobvyklé a kontroverzní, bude každý rok vycházet jako pandán almanach Komik, věnovaný drobným komediálním textům autorských divadel a statím o nich. V překvapivém rozsahu, když jsem ty materiály dal dohromady. Jde o oblast, která mě velice zajímá a chtěl bych všemu rád pomoct na světlo a sumarizovat. Nejen jako projev víry v jejich kvality, ale i jako otevřenou příležitost do budoucnosti. Sám se rád obklopuji mladými lidmi, i proto učím na DAMU studenty, kteří mě překvapují svými nápady a nabíjejí svou energií pro další aktivity.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová