"Přál jsem si existenciální film"

17. říjen 2002

Režisér Zdeněk Tyc natočil svůj čtvrtý celovečerní film. Jmenuje se Smradi. Po těžké ráně, kterou mu zasadil Plyšový lev za nejhorší film roku 1995 pro jeho snímek "Už", uskutečňuje původně neplánovaný návrat do kin. Na otázky odpovídal bez drzého sebevědomí a vyhýbal se jakémukoli chlubnému sebehodnocení.

O čem je váš film? Možná by se nabízely různé druhy odpovědi, tak jaký je autorský výklad? Já říkám, že film Smradi je o základních hodnotách, čili o lásce o rodině a o toleranci.

00092236.jpeg

Toleranci reprezentují především vztahy ke dvěma dětem romského původu, které filmová rodina Šírů adoptuje. Bylo to obsaženo už v předloze? Bylo to už v předloze. Tereza Boučková, autorka scénáře má takovou komplikovanou rodinu - dvě děti adoptované, jedno vlastní. Ten film není čistě autobiografický, ale z motivů, které ona prožila a žije, se skládá.

Jak náročné bylo ten film udělat? Bylo to velice svízelné. Ta látka nějak neměla lehký porod, nebylo jí moc přáno, bylo to těžké po finanční stránce, ale bylo to komplikované i tím uchopením tématu. My jsme to vymýšleli od počátku jako film střídmý, nepodbízivý a neefektní a to se dnes prostě nenosí. Dnes musí být všechno hyper super. Dramaturgie je k látkám jakoby neobyčejným nedůvěřivá.

Natáčení s dětskými herci probíhalo bez problému? Už jsem někde říkal, že natáčet s dětmi se nedá. Zdá se to jako klišé nebo finta, ale je to pravda. Dítě v sobě nemá kázeň, aby odvádělo výkon ve chvíli, kdy na to nemá náladu, když se mu zdá, že už to zahrálo. To že to zkazil někdo jiný, není jeho problém. Také bylo dětí chvílemi víc, navzájem se ruší a to z toho dělá živelnou věc, těžko ovlivnitelnou. Snad jen snahou mít je stále rád. Já bych je přirovnal k bouři nebo větru. Je to peklo.

Možná to bude obvyklá otázka i jiných novinářů, ale přesto: Dlouhé záběry do tváří hlavních protagonistů mají jaký účel? Já jsem si přál, aby Smradi byli existenciální film, ale ne nějak drasticky, divácky nepřijatelně. Je tam spousta vtipných momentů, je tam živý jazyk, tak jsem si myslel, že si můžu dovolit něco jiného, vybočujícího. Dostal jsem nápad na ty obličeje rodiny Šírů, cítil jsem v tom jistou protiváhu dialogických scén. Také jsem si říkal, že si divák po odchodu z kina ty obličeje složí v jakousi soustavu planet vesmíru té rodiny. Někdo to vítá, někdo s tím má potíže, ale myslím, že to k věci, která je riskantní, patří.

00092237.jpeg

Já jsem si to vyložil jako pohlednici rodiny a skrze problém netolerance i jako pohlednici části české společnosti. To je docela ambiciózní, portrétovat rodinu i společnost najednou. Myslíte, že vám tento, podle mě ambiciózní záměr vyšel? To nemohu posoudil. Přál jsem si to. Myslím si, že prostě jsou lidé citliví, kteří vnímají menšiny jako něco přirozeného a potřebného. Pak jsou mezi námi bohužel lidé, kteří jsou zajatci určitých modelů hygienické, čisté společnosti. Ti to budou přijímat asi hůř. Ale nemohu hodnotit sám ten film. Přál jsem si, aby měl dobrý společenský dopad, aby se lidi snažili své špatné modely malinko posunout nebo změnit. Ale vím, že film nemůže vychovávat, takže nemám ambice, že by se film podílel na změně světa k lepšímu. Ale tajně si to samozřejmě přeju.

Změnil se nějak Váš osobní vztah k menšinám? K lepšímu nebo k horšímu... K horšímu v žádném případě ne. A nebyla to pro mě novinka. Vím, že soužití s někým, kdo je jiný, může být svízelné, nedá se to idealizovat a nejsem pohádkář, ale stojí to za to. Mám spoustu zážitků už z výběru potenciálních romských hrdinů pro film. Je to těžké. Ostatně si myslím, že jedině to, co je těžké, má trochu cenu, protože nevím, proč bychom měli dostávat něco zadarmo.

Zdeněk Tyc (1956) vystudoval r. 1990 na FAMU režii. Natočil: 1989 - Vojtěch řečený sirotek, 1993 - Žiletky, 1995 - Už, 2002 - Smradi. Oficiální web filmu: www.smradi.cz

autor: Pavel Sladký
Spustit audio