Práce v osamění mi nevyhovuje. Potřebuju si povídat s lidmi, nasávat historii i hysterii, říká spisovatel Jaroslav Rudiš

11. prosinec 2021

Romány, povídky, texty, divadelní hry – tam všude se spisovatel a fanoušek vlaků, středoevropského prostoru a historie Jaroslav Rudiš cítí jako doma. Což se naopak nedá říct o filmových scénářích a také o dlouhodobé sólo práci. „Potřebuju podněty, povídat si s lidmi, nasávat historii i hysterii,“ říká. Ve Vizitce s Markétou Kaňkovou mluvil detailně také o svém novém románu Winterbergova poslední cesta. 

V době vltavské Vizitky seděl Jaroslav Rudiš u skypu v libereckém hotelu Praha. Předchozí večer na severu Čech předčítal ze svého aktuálního ceněného románu Winterbergova poslední cesta, ve Vizitce pak mluvil mimo jiné o bedekru z roku 1913, jenž hrál v tomto příběhu o cestě, lásce, středoevropském prostoru a síle dějin klíčovou roli.

Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta

„Hotel Praha - stejně jako Zlatý lev, v němž jsem kdysi pracoval jako portýr – je v tom bedekru doporučený,“ usmívá se. Příběh devětadevadesátiletého Winterberga a jeho pečovatele Jana Krause napsal Rudiš německy, přičemž inspirací mu byl jeho lipský kamarád se vztahem k Liberci Egbert. To on je, podobně jako vystudovaný učitel dějepisu a němčiny Rudiš, posedlý historií, to on s prastarým průvodcem cestoval po zaniklém Rakousku Uhersku vlakem.

„Přišlo mi super jet s ním a poslouchat, jak o tom všem mluví,“ odkazuje mimo jiné na pro knihu klíčovou událost, bitvu u Hradce Králové z roku 1866, kde se utkala (vítězná) pruská armáda s vojsky rakouského království. Šlo o druhou největší bitvu 19. století. „Egbert tou bitvou trpí. Má českoněmecké i pruské předky a pocit, že jeho předkové tam bojovali, ho drásá. Prochází jeho srdcem.“ Právě tento pocit Rudiš převzal do úvodu své knihy. „Mým srdcem prochází bitva u Hradce Králové – ta věta má všechno, co správná první románová věta má mít. Je šílená, tragikomická, tajemná, otevírá svět. Když jsem si ji zapsal, věděl jsem, že můžu pokračovat.

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier udělil Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo Jaroslavu Rudišovi

Mohl z něj být strojvedoucí

Němčina sice pro Rudiše není rodným jazykem, dávno už ji však nevnímá jako jazyk cizí. „Uvolňuje mi jakýsi filtr, vnímám ji jako hudební, rytmický jazyk. Moc rád bych si tuhle dvojkolejnost uchoval,“ konstatuje. Hudba je ostatně důležitou součástí jeho života, dlouhodobě spolupracuje s výtvarníkem a hudebníkem Jaromírem Švejdíkem alias Jaromírem 99 na projektu Kafka Band, texty píše i dalším interpretům. Mezi své oblíbené autory řadí kromě Franze Kafky také třeba Jaroslava Haška, jehož Švejka si zamiloval už jako kluk, anebo rakouského dramatika Thomase Bernharda. Právě na reakcích na jeho hru Mýcení popsal, jak vnímá rozdíly mezi povahami přátel z jednotlivých středoevropských států.

Charakteristický projev Jaroslava Rudiše při autorském čtení jičínské studenty oslovil

Po dopsání Winterberga Rudiš dokončil několik dalších, vesměs menších literárních a divadelních útvarů. Duch románového hrdiny se ho ale prý stále drží. „Když zkouším něco psát, pořád mluvím jeho jazykem. Sedí proti mně ve vlaku,“ říká. Mimochodem, kdyby se Rudišovi v dětství nezhoršil zrak, dost možná, že by dnes místo knih a textů psal výkazy na dráze. Po základní škole měl totiž namířeno na průmyslovku a v dospělosti se chtěl stát strojvedoucím.

V rozhovoru mluvil také o obavách spojených s aktuální pandemií koronaviru, která se podepsala na (ne)prostupnosti hranic, o potřebě spolupráce anebo o členech v německé gramatice. Dobrá zpráva pro všechny, kteří s nimi zápasí – bezchybný v nich prý není ani Jaroslav Rudiš.

Spustit audio

Související