Povídky ze země galského kohouta. Od Maupassanta ke Gavaldě

Náš výběr otevírá současný prozaik Benoît Duteurtre (1960) povídkou Jako ve filmu z knihy Divná doba, za kterou získal ocenění Francouzské akademie. K českému překladu (Růžena Ostrá) napsal předmluvu nazvanou Směšná nahota věcí spisovatel Milan Kundera, se kterým se Duteurtre osobně poznal. V povídce Jako ve filmu se seznámíme s příběhem zatím nepříliš úspěšného filmaře Lionela. Znaven a zklamán společností na svatební večeři a snad i životem celkově se snaží za každou cenu dostat domů do Paříže, a tak si přisedává do auta ke dvěma opilým svatebčankám. Tu noc ho však nakonec stejně čekají akorát další až absurdní situace, na jejichž pozadí jsou témata neupřímnosti, povrchnosti a otázky úspěchu a uznání.

Předčasně zemřelý francouzský spisovatel Charles Louis Philippe (1874–1909), autor slavného románu Bubu z Monttparnasu, byl ve své době veleben jako obroditel krásné prózy francouzské. Jeho díla si vysoce cenil i náš F. X. Šalda. Napsal o něm: „Philippe byl básník (třebas psal prózou) světa vyděděnců a ubožáků, básník prostý vší sentimentality, velmi autentický, a proto ve svých chvílích i veliký a monumentální.“ Z próz Charlese Louise Philippa vybíráme dvě naturalistické povídky Po zločinu a Dva zloději z knihy V městečku.

Básník a dramatik Guillaume Apollinaire (1880–1918) otevřel okna literatury do zahrady snění a fantazie. Svým dílem ovlivnil řadu svých současníků i následovníků, a ne náhodou je označován za „otce evropských avantgard“, té české nevyjímaje. Autor Pásma, Alkoholů a Kaligramů ale začínal drobnými prózami, které počátkem dvacátého století uveřejňoval v pařížských literárních časopisech. Souborně vyšly pod názvem Kacíř a spol. Sám Apollinaire své povídky označil za „fantaskní destiláty“. Hranice mezi realitou a klamem není vždy zřetelná. V povídce Otmica má odmítnutý nápadník v jedné malé bosenské vsi jedinou možnost, jak se zmocnit své vytoužené milé: otmicu, zákonem zapovězenou starodávnou tradici znamenající únos.

Čtěte také

Jak ty vášně hýbou tělem? Souzvuk z korespondence Alžběty Falcké a René Descarta napravuje křivdu v dějinách filozofie

Mistr francouzské povídky Guy de Maupassant (1850–1893) je českému čtenáři dobře znám z řady překladů. Z povídek, kterých napsal více než tři stovky, vybíráme jednu s tajemným názvem Maska. Vypráví příběh o „jednom starci, který si chodí hrát na mladíka na maškarní plesy“. Nejde tu ale jen o drobnou groteskní příhodu – jde tu o věčný svár stáří a mládí, o snahu člověka stát se nesmrtelným.

A od klasiků opět do současnosti. Povídka Junior pochází z prvotiny francouzské prozaičky Anny Gavaldy (1970). Její první sbírka povídek s názvem Kéž by na mě někdo někde čekal se na přelomu tisíciletí ve Francii dlouho držela mezi nejprodávanějšími tituly a v souvislosti s ní se začalo hovořit o návratu francouzských čtenářů ke čtení povídek. Příběh s názvem Junior vypráví o dvou mladících z dobré společnosti, kteří myslí jen na sex a na to, jak se dostat do společnosti ještě lepší. Za tím účelem si potají půjčí luxusní vůz značky Jaguar, který patří otci jednoho z nich, a jedou na večírek. Společenský úspěch se nedostaví, ale zato je na zpáteční cestě potká katastrofa...

Čtěte také

Za pět minut šest večer. Z Pařížských sešitů básníka Petra Krále

Francouzský dramatik, básník a prozaik rumunského původu Eugénene Ionesco (1912–1994) patří spolu se Samuelem Beckettem k nejvýznamnějším představitelům absurdního divadla. Jeho dramatickým debutem byla Plešatá zpěvačka (1948), jež odráží absurditu jazyka, nemožnost komunikace mezi lidmi a destruuje dosavadní dramatické postupy. Povídka s názvem Bahno vyšla poprvé roku 1956, česky v překladu Jiřího Našince až 2004. Sugestivní líčení pomalého chátrání lidské bytosti patří k Ionescovým mistrovským dílům: ostatně smrt byla jeho obsesí (viz např. Střípky z deníku, 1967). Postava, jež příběh vypráví ich-formou, nemá jméno: vyrozumíme pouze, že jde o jakéhosi obchodního cestujícího či inspekčního úředníka. Vypravěč je jat děsivou představou neustálého zhoršování zdravotního stavu vlastního těla: nakonec nevychází z hostinského pokoje a pouze putuje myšlenkami po minulosti.

I druhá povídka – Fotografie plukovníka – nese typické prvky absurdity. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě navštíví spolu s architektem vilovou čtvrť pro bohaté. Tato část města ho přirozeně okouzlí. Ve čtvrti ale dochází velmi často k vraždám utopením. A ačkoliv je vrah i jeho plán vražd známý, ve čtvrti ho zatím nikdo nebyl schopný chytit...