Povídky z autorských šuplíků i knižních novinek současných českých prozaiků

Z volného cyklu Měsíčních povídek severočeského básníka, performera a výtvarníka Patrika Linharta jsme vybrali dosud nepublikované texty, které autor napsal během lockdownu. Téma těchto autentických miniatur na hranici prózy a poezie je tak zřejmé – láska a pivo za časů pandemie.

V době covidové se odehrává i povídka Noční běžec plzeňského básníka a prozaika Jana Sojky. Vypravěč tohoto příběhu si každý večer obouvá tenisky a běhá lampami ozářeným sídlištěm, aby unikl nespavosti a vzpomínkám.

Rozhlasovou premiéru bude mít v tomto týdnu na Vltavě romsky píšící prozaička Stanislava Miková. Uslyšíte dva příběhy šestileté romské dívky Janičky z chystané knihy rodinných povídek. Ve vyprávění Stanislavy Mikové je svět ještě úžasně přehledný a jednoduchý, i když už se objevují první trhliny v podobě zklamání, obav a křivd.

Druhým rozhlasovým debutantem je Lukáš Beneš, autor skandálem provázené prózy Sokolov. V dosud nepublikované povídce Sjezd nás zavádí na setkání bývalých spolužáků. Sžíravý vypravěč ale neodhaluje závažná provinění někdejších gymnazistů, kterých se dopustili na druhých, jak je tomu ve Sjezdu abiturientů Franze Werfela. Odhaluje spíše provinění, kterých se dopouštějí na sobě samých tím, že rezignovali na přesah, slevují ze svých dřívějších cílů a hovějí si ve svých maloměšťáckých životech, a tak stárnou rychleji, než je nutné.

Prozaička Ivana Myšková napsala pro rozhlas povídku Nesnesitelně tažený roštěnec, ve které ukazuje relativitu chvilkové blízkosti dvou cizích lidí a odcizenosti dvou lidí blízkých. Je porozumění snesitelné a je porozumění nesnesitelné. Hrdinka povídky Markéta to první zažívá s vietnamským chlapcem, kterému nerozumí, a to druhé s vlastním manželem, kterému rozumí až příliš dobře.

Z autorského šuplíku Kláry Vlasákové jsme získali povídku Zlatá svatba. Příběh starého manželského páru, který se chystá oslavit padesáté výročí svatby, má nečekanou pointu. Paměť totiž stářím milosrdně slábne a nemusí nám o nás říkat všechno.

Šest premiér v týdnu věnovanému novým povídkám současných českých prozaiků doplňuje repríza povídky Lucie Faulerové Ani člověka. V této takřka fenomenologické próze, v níž „reálné a skutečné nejsou synonyma“, zkoumá autorka zjevovanou skutečnost i podstatu slov, která s lehkostí vypouštíme z úst. Opravdu víme, co znamená, když říkáme: bez tebe nejsem nic?