Povídky Jaroslava Formánka ze sbírky Beze stop

Podobně jako se to stalo mnoha jeho vrstevníkům, i život Jaroslava Formánka (1960) silně ovlivnily události roku 1968. Na gymnáziu odmítl vstoupit do SSM. Proto nedostal doporučení, aby mohl jít studovat svou vysněnou školu – FAMU. Několik týdnů studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, ale pak se vrátil do rodného Veselí nad Moravou, kde pracoval v tamních železárnách.

V tu dobu už byl v kontaktu se členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe, se signatáři Charty 77 a pravidelně pročítal exilový časopis Svědectví. Železárny pak vyměnil za studio Barrandov, kde získal práci řidiče. V roce 1989 emigroval do Francie, jeho reflexe francouzské politiky pravidelně vycházely v týdeníku Respekt. Zpátky do České republiky se vrátil v roce 2006.

Sbírka Beze stop, která shrnuje povídky z osmdesátých a devadesátých let vyšla v roce 2001 v Torstu. Dále je Jaroslav Formánek autorem románů Francouzský rok a Morituri, novel Dlouhá kakaová řasa a Cesta a sbírky povídek Škrábanice. Autorsky se také podílel na trilogii Čechoslováci v Gulagu. Do češtiny přeložil knihy Wilfrieda Martense První a druhá Evropa a Historii extrémní pravice ve Francii od Michela Winocka. 

Na Špici, Jediná slza

V první povídce vypráví autor historii jedné autentické „čtyřky bez větráku“, jejíž osazenstvo tvořila místní galérka, zaměstnaná u Technických služeb města. Líně plynoucí dny v hospodě ale na čas vykolejí vražda jednoho ze štamgastů. V druhém příběhu táhnou dva turisti a jeden exulant podzimní Paříží. Fouká vítr, prší, začíná se stmívat. Nezbývá než se na chvíli schovat v nedaleké katedrále Notre-Dame.

Několik podzimních dnů 

Zvláštní obraz zahlédnutý v expozici moderního umění. Cesta se synem do Horní Normandie k moři. Rozhovor s kamarádem básníkem doma v pařížské čtvrti Belleville. Cesta do Čech. Klopýtání Prahou, víkend na venkově. Toulky po podzimní Paříži. Mozaika několika dnů. Pocit prázdnoty zaplňuje vědomí vlastní existence a místa, kam člověk patří. 

Stav prolínání

Mladý Rumun, který se rozhodl utéct před totalitním režimem panujícím v jeho rodné zemi, se ocitá v metropoli nad Seinou. Zjišťuje, že všude je chleba o dvou kůrkách a že žít ve svobodném světě je (byť jiným způsobem) stejně těžké jako být řízen rumunskou komunistickou stranou.

Město

Na první pohled se živoucí město jeví jako ideální materiál pro spisovatele, stačí jen otevřít oči, nasát vzduch, kdekoli na zem položit papír a obtáhnout strukturu dlažby, tak lehké se zdá zachytit alespoň jeden příběh z mnoha, které se odehrávají v půdorysu betonové, cihlové, či dřevěné zástavby. Z fragmentů zážitků spisovatele, který z jednoho města uniká do druhého, se postupně skládá mozaika metropole, v níž vypravěč jako flanér pozoruje každý detail, dílčí gesto, či nepochopitelný pohyb veřejné dopravy. Jakmile se však pokusí vytvořit literární masku města, již se jedná o minulost, která se současnému skoro nepodobá. Jak zachytit mžik každodenního městského života před tím, než zmizí z našeho obzoru?

Tady se dějou věci

Autor se ve vzpomínkách vrací do Marseille. Vypráví zážitky z jedné letní noci, kterou přečkal uveleben na spacáku na jedné z tamních pláží. Na pláži se totiž „dějou věci“. A to nejen ve dne. Pozoruje počínání mohutné ženy picassovských tvarů a křivek, poslouchá líbavé mlaskání zamilovaného párečku, je svědkem rafinovaného násilí, které bylo uplatněno na miniaturním kulovitém bufetu, a rozmlouvá s opilcem, který do sebe klopí jeden pastis za druhým a naříká na nelidská vedra. Občas je dokonce i takové vedro, že se jeho drahocenný pastis vypařuje ze sklenice. Je však možné, že vedra nejsou v tomto případě tak úplně na vině.