Povídky členů Skupiny XXVI. Výběr z textů Szpuka, Antošové, Payna, Linharta a Ryby

Skupina XXVI vznikla o silvestrovské noci roku 1983 na faře v Příchovicích v Jizerských horách. U jejího zrodu stáli básníci Roman Szpuk, Květa Brožová a Pavel Kukal. Od počátku šlo o volné seskupení lidí, které spojoval zájem o umění a duchovní rozměr tvorby. Původně se mezi členy objevovali hlavně křesťansky orientovaní autoři, postupně se však společenství otevřelo i dalším autorům bez ohledu na konfesi.

Název skupiny měl symbolický význam – číslo 26 v diplomatických kódech 17. století znamenalo Řím, tedy skrytý odkaz ke katolictví. V osmdesátých letech nebyla podobná uskupení vítána, proto skupina fungovala poloutajeně. Scházela se jen několikrát do roka, bylo to živé společenství přátel, které se stále rozrůstalo.

Po roce 1989 Skupina pořádala či spolupořádala literární festivaly, například Vimperské arkády nebo Setkání básníků na Bítově. K typickým aktivitám Skupiny XXVI patřily také „máchovské vandry“, pěší putování po českých hradech a krajinách spjatých s romantickou tradicí.

Skupina XXVI nikdy neusilovala o jednotný umělecký program. Naopak zdůrazňovala svobodu projevu, otevřenost a toleranci.

Roman Szpuk: Zvláštní kód 79

Pár stránek z deníku romantického rozervance, citlivého básníka, pozorovatele počasí a také jednoho ze šumavských samotářů Romana Szpuka. V knížce s názvem A zavaž si tkaničky zachytil i vzpomínky na své dětské zimy a na zimy, které prožil jako táta malého syna nebo jako tulák po Šumavě.

Toulání krajinou (nejraději za deště a burácení hromů) přináší Romanu Szpukovi (1960) mnoho pozoruhodných setkání s přírodou i lidmi, kteří v těchto končinách žijí. Jazykem básníka pak tyto prchavé okamžiky zaznamenává. Dívá se, naslouchá a snaží se porozumět.

Petr Pazdera Payne: Noci, vsi

Jiří se vrací do míst, která kdysi navštívil, do lůna hor, do příběhu z minulosti, svým způsobem nedořešeného. Povědomí o všech souvislostech tohoto návratu, jež u hrdiny povídky postrádáme, zpřítomňuje čtenáři přiznaný univerzální vypravěč.

Tento záhadný vypravěč vystupuje z běžné skrytosti a neutrality, reflektuje své postavení, uvědomuje si své meze. Neplánovaná cesta je symbolicky završena sestupem do jeskyně; venkoncem se pak Jiří vrací do své vlasti a především k tvorbě, která je nejen návratem, ale také pokračováním a cestou dopředu.

Povídka spisovatele a evangelického faráře Petra Pazdery Payna (1960) z knihy Předběžná ohledání (2014).

Patrik Linhart: Hraniční světla

Dvě místa stovky kilometrů vzdálená, a přesto si velmi blízká. Kláštery v Broumově a v Oseku a jejich okolí ve vyprávění severočeského barda.  Už hezkých pár let píše básník, performer a výtvarník Patrik Linhart (1975) své „měsíční povídky“, autentické miniatury na hranici prózy a poezie, které bezprostředně zaznamenávají a reagují na vše prožité, viděné a slyšené.

Nyní ve výběru z knihy Hraniční světla (2023) přináší Patrik Linhart deníkové záznamy a mikropovídky ze syrového českého severu. Jeho pohled je výsostně básnický a nechybí mu vznešenost temné romantiky ani smysl pro humor.

Oscar Ryba: Severní hrdinství u Tábora

Měl to být parádní víkend. Chtěl vytáhnout kámošku z chaty, aby si zase trochu „čuchli k životu“. Zůstala ale jen pulzující úzkost ze zážitku na Lužnici, kde se u divoké vodní propusti bezděčně stali svědky zápasu o život jednoho z projíždějících vodáků…

Povídku předčasně zemřelého českého prozaika Oscara Ryby (1963–2002) vybíráme z cyklu Život mezi prsty mými a spolubydlícího, který už autor nestačil dokončit. Oscar Ryba je legendární postava devadesátých let. Beatnik, bohém, osobnost pozoruhodná, i když také často konfliktní. Dnes už téměř zapomenutý autor, jehož život a psaní bylo neodlučitelně propojeno.

Publikoval v řadě časopisů a almanachů. Za jeho života vyšla pouze jediná knížka povídek  Žiju si jako Rybouac. Péčí přátel vyšla posmrtně sbírka textů z pozůstalosti Život mezi prsty.

Svatava Antošová: Neříkej to mámě!

Jaké to je, když adoptujete kamarádku, která se vám líbí? Kámoška Darka už stárne a cejtí se sama. Možná právě proto se hlavní hrdince zamlouvá. Jsou na tom totiž stejně. Kdysi dávno Darka ztratila eldéčko, tedy lidskou důstojnost. V dětství jí ho vzal její biologický otec a emigroval i s ním do zahraničí. Pravidelně jí ho bere i její současný přítel. Ale její nová adoptivní mother jí kus eldéčka vrací – dává jí naději.

Svatava Antošová (1957) je česká básnířka, prozaička a publicistka. Její provokativní a sebeironické texty vyrůstají z poetiky českého undergroundu minulého století.