Pověstný italský lyrik Paolo Fresu v Jazz Profilu

Hudebník původem ze Sardinie přišel do styku s jazzem na konzervatoři, když slyšel v rádiu jakéhosi bopového trumpetistu, jehož identitu dosud neodhalil. „Uhranula mě jeho hráčská ekvilibristika,“ říká Paolo Fresu.

Klíčovou roli v jeho jazzovém životě pak sehrály na počátku osmdesátých let i letní semináře v toskánském městě Siena, kam se později vrátil i jako lektor a kde si také našel spřízněné duše, se kterými založil v roce 1984 jednu z neopěvovanějších formací takzvané Italské nové vlny, své proslulé italské kvinteto. To primárně nacházelo inspiraci ve zvuku legendárních kvintet trumpetisty Milese Davise v 50. a 60. letech. A mnozí mají od té doby Paola Fresu jako následovníka Davise zafixovaného.

„Měl jsem také rád Cheta Bakera, Clifforda Browna a Freddieho Hubbarda. I Dizzyho Gillespiho, ale Dizzy byl opravdu složitý. Když se řekne jazzový standard, první, kdo mi přijde na mysl, je Chet. Velmi lyrický, vždycky swingoval na čtyři, ale byl i kreativní – zahrál melodii a hned se ji snažil posunout jiným směrem,“ dodává Fresu.

Zvěsti o neobyčejně talentovaném italském trumpetistovi často srovnávaném s Milesem Davisem a ověnčeném řadou prestižních cen se rychle šířily i za hranice Itálie a Evropy. Paolo Fresu se tak stal vyhledávaným spoluhráčem nejedné jazzové hvězdy, neřku-li legendy.

Fresu, Galliano & Lundgren – Mare Nostrum II

• Upravit
• Smazat

Již devět let uplynulo od vydání debutové desky Mare Nostrum italsko-francouzsko-švédského projektu Fresu, Galliano & Lundgren. Trojice špičkových evropských sólistů se k pokračování odhodlala před dvěma lety, kdy natočila materiál k albu Mare Nostrum II. To po určitých peripetiích vyšlo až letos a my jsme jej zvolili Albem týdne.

Existuje třeba kouzelné, vtipné, třebaže jistě přibarvené, vyprávění o tom, jak kvarteto pianistky Carly Bley, známé pod jménem The Lost Chords, hledalo Paola Fresu takřka po celém světě, protože moc toužilo si s ním zahrát.

Své strastiplné putování zahájilo v Latinské Americe, v kolumbijské Bogotě, pokračovalo na sever, z Guatemaly pak zamířilo do Paříže, odkud pokračovalo v cestě do Neapole, prošmejdilo skoro celou příslovečnou kozačku, aby se nakonec s Paolem šťastně shledalo v Římě.

Lost Chords na své cestě vystřídali snad všechny myslitelné dopravní prostředky, často se plahočili pěšky a jednou, uprostřed džungle, dokonce museli lézt po čtyřech! Vše je patřičně, i s mapkou, zaznamenáno v bookletu desky nazvané jak jinak než The Lost Chords Find Paolo Fresu.

Paolo Fresu v současnosti tráví šest měsíců v roce v Paříži, odkud mimochodem koordinuje Time In Jazz Festival, který založil ve své rodné Berchiddě. Podílí se také na organizaci festivalu v Bergamu a jazzových seminářů a festivalu v Nuoru. V roce 1994 založil Eurojazz, evropskou soutěž mladých jazzových muzikantů v Oristanu. Je spoluautorem řady multimediálních projektů, společně s herci, tanečníky, malíři, sochaři a básníky.

„Líbí se mi být velmi blízko tradici, ale rád se jí také vzdaluji. Myslím, že v jazzové hudbě je nejdůležitější zvuk. Hudbu utváří mnoho parametrů – kromě zvuku ještě melodie, harmonie, kompoziční struktura, dynamika, spousta různých věcí, které nakonec dáváme dohromady. Pro mě má zvuk výsostní postavení. Je na prvním místě. Pokud zvuk není dobrý, zbytek je o ničem,“ tvrdí Fresu. Právě působení v Paříži mu nejspíš poskytlo pro experimentování se zvukem kýžený prostor.