Povedený dokument o Blue Note Records vzdělává i inspiruje
Kultovní „label inovátorů“ má výhodu, že jeho příběh je z velké části příběhem jazzu jakožto žánru. Hlavní síla nového dokumentu Blue Note Records: Beyond the Notes proto tkví ve schopnosti shrnout v pětaosmdesáti minutách nejen esenci významu vydavatelství, ale i podstatu stěžejní americké umělecké formy.
Dá se očekávat, že zájemci o nový dokument původem švýcarské dokumentaristky Sophie Huber už o Blue Note Records někdy slyšeli. Pravděpodobně vlastní nějakou desku, v lepším případě viděli film Blue Note – A Story of Modern Jazz (1997) nebo četli knihu Richarda Crooka Blue Note Records: The Biography.
Především je to ale všeobecné povědomí o kultovním labelu, které autorce umožňuje komunikovat s divákem relativně ve zkratce. Pár historických faktů kolem ústřední čtveřice – producenta Alfreda Liona, fotografa Francise Wolffa, inženýra Rudyho Van Geldera a grafického designéra Reida Milese – nelze vynechat, ale jinak je příběh vyprávěn hlavně skrze obraz a hudební ukázky.
Podívejte se na trailer k filmu Beyond the Notes:
Výlet do historie je prokládaný záběry a rozhovory ze studiové session soudobé kapely Blue Note All-Stars, kterou tvoří Robert Glasper, Kendrick Scott, Herbie Hancock, Wayne Shorter a další. Jejich výpovědi se také omezují jen na to nejpodstatnější a jsou spíše analýzou kultu a doby, než dějepisným výkladem.
Svěžím způsobem jsou vyzdvihnuty společenské, kulturní a hudebně-žánrové souvislosti, vyčnívají neoposlouchané příběhy, okolnosti i řada hlubokých myšlenek, které si především aktivní muzikanti jistě připíšou do sbírky motivačních citátů. „Čím častěji před sebe stavíte výzvy, tím více se nejistota stává vaším spojencem,“ říká třeba Herbie Hancock.
Inspirativní, či dokonce nakažlivý je pak především nadšenecký zápal zakladatelů Liona a Wolffa, dvou německých židovských emigrantů, kteří jsou ústředními postavami snímku. Jejich entuziasmus a maximální tvůrčí svoboda, kterou „svým“ muzikantům dávali, se na konci dokumentu ukazuje jako možná nejzásadnější příčina úspěchu celého vydavatelství.
Dozvídáme se třeba o téměř naivní Lionově touze vydávat Thelonia Monka i přes prakticky nulové zisky – tedy o vytrvalé důvěře v umělce obecně, kterou si v různé míře udrželi i další šéfové firmy, Bruce Lundvall a stávající Don Was. Později nelze přeslechnout i paradoxní fakt: padesát procent příjmů labelu dnes tvoří právě staré klasické nahrávky včetně těch Monkových.
Laco Déczi a spol.: Nový dokument nahlíží do života stárnoucích jazzmanů
Dokumentární film Pára nad řekou sleduje osudy tří mimořádných jazzových hudebníků: trumpetisty Laca Décziho, saxofonisty Ľubomíra Tamaškoviče a kontrabasisty Jána Jankejeho, kteří kdysi uprchli ze Sověty okupovaného Československa na západ, kde zazářili po boku renomovaných světových hudebníků a pustili se do „jazzové války proti popu“.
Logickou absenci dobových videí nahrazuje nespočet fotografií ikonických stejně jako hudba samotná, navíc chytře sladěných se záznamy pracovních rozhovorů ze studia.
Videozáběry ze současnosti jsou podobně stylově potemnělé a celý dokument tak vyvolává v divákovi dojem, že se po celou dobu nachází na jedné ze dvou lokací slavného Van Gelderova studia ve státě New Jersey, zabarikádován před denním světlem. Snímek svou atmosférou jazzové fandy zcela pohltí.
Dokument Sophie Huber je skvělý, i když celou dobu osciluje na hranici mezi obsáhlým propagačním videem na jedno jazzové vydavatelství a nezaujatým dokumentem o stěžejním zdroji inspirace pro všechny minulé i současné jazzmany. Touha skoupit po jeho zhlédnutí celý katalog Blue Note každopádně o kvalitě hovoří jasně.
Blue Note Records: Beyond the Notes (2018)
Režie: Sophie Huber