Potmehúd (slovensky) huncút, lapaj, figliar vás vyzve k tanci. Hybaj Ho!
Potmehúd znamená slovensky šibal. Právě tak nazval tanečník a choreograf Csaba Molnár svou novou inscenaci. Její premiéra 20. října zahájí festival slovenského současného tance Hybaj Ho!
Ve Studiu Alta v pražských Holešovicích začíná 8. ročník festivalu slovenského současného tance Hybaj Ho! Zahájí ho premiéra taneční inscenace Potmehúd maďarsko-slovenského choreografa Csaby Molnára. Ten se v ní vrací k folklorním kořenům, rituálům a tradicím, na které ale nahlíží současným pohledem. Každý z pěti tanečníků do představení vnáší svou vlastní zkušenost a osobitost.
„Během procesu zkoušení jsme si uvědomili,“ objasňuje Csaba Molnár své vnímání tradice, „že kromě lidového tance a hudby je ještě celá řada aspektů, které jsou součástí tradice. Já pocházím z jižního Slovenska, kde žijí Maďaři, takže vnímám tradici trochu jinak, než ti, co pocházejí víc ze severu nebo z měst. Ale existují příběhy a tradice, které všichni sdílíme, které máme společné. Když se vracíme do dětství, vzpomínáme na různé lidové zvyky a svátky, jako jsou Velikonoce, Vánoce nebo letní slavnosti, které nám daly určité základy tradice. My všichni jsme to zažili.“
Jakou roli hraje tradice ve vašem současném životě a tvorbě?Zrovna nedávno jsem se dostal do určitého okamžiku - bylo mi třicet a tento projekt přišel jako na zavolanou -, kdy se začínám k folklorní tradici vracet. Nemyslím tím jen samotný tanec, ale spíš hodnoty, které jsou s ní spojené. Vzpomínám na své dětství a přemýšlím, jak se k těmto hodnotám opět přiblížit a spojit je s mým současným životem ve městě.
Zatím jsme spíš mluvili o společenských a duchovních hodnotách tradice. Jak se ale folklor promítá do fyzického jazyka, do taneční podoby inscenace Potmehúd?Při práci na této inscenaci jsem byl fascinován především společenským aspektem lidového tance. Nejde ani tak o samotné kroky, ale spíš o to, že se tančí společně, v komunitě. Taky je důležitý rytmus, otočky a tvorba různých formací, to vše mě zajímalo z pohledu tělesnosti. Nechtěl jsem spojovat lidové taneční kroky se současným tancem, ale jelikož jde o představení do značné míry improvizované, kde se tanečníci pohybují v rámci určité struktury, vytvořili jsme si vlastní pravidla inspirovaná lidovým tancem. To znamená, že jednotliví tanečníci interpretují ony formy, rytmy a společenský aspekt tance svým vlastním pohybovým slovníkem, prostřednictvím svých schopností, asociací a imaginace. Jako by se tělo tanečníků propojilo s celou škálou emocí a spolu s tancem se stalo jakousi branou, která umožní folkloru se naplno projevit.
Zmínil jste se, že vás tento projekt zastihl v okamžiku, který je jakýmsi mezníkem ve vašem životě a tvorbě. Znamená to, že se nyní chcete vydat jiným směrem než doposud?Je to víc osobního rázu, ale myslím, že jako umělec si nyní kladu víc otázek, přikládám větší váhu tomu, s čím předstoupím před diváky, cítím za to větší odpovědnost. Uvažuji o tom, co chci s publikem sdílet, jaký to má dopad. Má to i určitý morální aspekt, ptám se sám sebe, zda si skutečně můžu dělat, co chci, čím a jak můžu této společnosti přispět a podobně. Zda chci diváky s něčím konfrontovat, klást jim otázky nebo nabízet vlastní odpovědi. Těmito otázkami se v poslední době zabývám.
Co je pro mě také důležité ve vztahu k lidové tradici, je i jiné vnímání času. Na vesnici se vše řídí ročním obdobím, kdy se některé věci můžou dělat jen v určitou konkrétní dobu. Právě toto odlišné vnímání času spolu s úctou k přírodě je pro mě důležité. Kladu si řadu otázek, ale zároveň jsem si vědom, že odpověď nemusí přijít teď hned. Musím být trpělivý, jít dál a s příchodem nových ročních období, přijdou i odpovědi. Právě tohle považuji v tradici za důležité a myslím si, že moderní společnost ve městech by se k tomu měla vrátit a vnímat to.
