Posudky
Literární kritik Jan Lopatka ukončil dobrovolně svůj život v roce 1993. Bylo mu teprve třiapadesát. Stačil na sebe upozornit už v šedesátých letech, především v časopise Tvář. V letech sovětské okupace byl zbaven publikačních možností, jako signatář Charty 77 patřil k lidem, jichž se komunistický režim obával.
Po roce 1989 se stal redaktorem obnovených Literárních novin, svůj strojopisný časopis Kritický sborník mohl konečně začít vydávat v takovém technickém provedení, jaké si toto periodikum zasloužilo. Na pražské filozofické fakultě vedl literárněkritický seminář. Byl to návrat do literárního světa po dvaceti letech vynucené přestávky, a přece lze říci, že Lopatka tento svět nikdy zcela neopustil. Publikoval - knižně i časopisecky - v samizdatových edicích, avšak podílel se kupodivu i na podobě tehdejší oficiální knižní produkce: psal totiž začátkem 80. let lektorské posudky původních českých próz pro nakladatelství Mladá fronta. Samozřejmě tak musel činit pod cizím jménem, na zapřenou. Nepokoušel se však zamaskovat svůj styl, psal tak, jak byl zvyklý odjakživa, to jest ironicky, jízlivě, sarkasticky. Editor Michael Špirit nyní tyto pracovní texty pietně posbíral, přidal k nim i posudky z 60., 70. a 90. let a čtyřsetstránkovou knihu takto vzniklou nazval lakonicky Posudky. Vydalo ji pražské nakladatelství Torst. Pro zájemce o literární kritiku, o její nástroje a mechanismy, jsou tyto texty snad užitečné, současně však je to četba poněkud smutná. Proč? Jde vesměs o posudky nekvalitních textů, takových, které lektor zavrhl a které opravdu nikdy knižně nevyšly. Lopatkův intelekt se tu střetával s podprůměrem. Navíc pisatelovo vědomí, že tyto pracovní posudky nebudou nikdy publikovány, jako by přece jen oslabilo jeho touhu po jazykové a stylistické čistotě, jak ji známe z jeho nejlepších literárněkritických výkonů. A tak docela snadno narazíme na klišé typu "ediční čin", ba dokonce na jazykové nemotornosti, Lopatkou samým jindy vysmívané. Příkladem budiž tato věta z posudku na jakousi hloupou detektivku: "Bohumila Vorlíčková si našla výnosnou živnost, která jí pomáhá dostat se nad pro ni nezajímavé (...) prostředí..." Spojení dvou předložek - v tomto případě "nad pro" - opravují učitelé ve slohových pracích snad už na druhém stupni základní školy. Měly tedy tyto texty zůstat ležet v archivu? Těžko říct. Obraz, jaký po Lopatkovi v dějinách české literatury zůstává, tento soubor překvapivě zveřejněných posudků nijak nemění. Otevřeně řečeno: určitě ne k lepšímu. Bohužel.
Jan Lopatka: Posudky, Nakladatelství Torst (2005), 416 stran
Literární matiné je pořad, který na svých vlnách vysílá ČRo České Budějovice. Internetovou podobu celého pořadu najdete zde.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
