Postižené děti

Mládenec s Downovým syndromem se dívá na Josefa a Marii. Vidí těhotnou ženu, bezradné, úpěnlivě prosící pohledy. Zapomněl na naučený text a říká docela přátelsky a lidsky: "Tak pojďte dál. Máte hlad?"

Herci i diváci znejistěli. Patří to ke hře, anebo ne?

Ale duševně postižený mladík se nedá vyvést z míry: "Jen pojďte dál!" Tlačí je dovnitř. "Venku je zima."

A tak dostala hra u jesliček neočekávaný a jinak šťastný konec. Konec, který sice není podle bible, anebo vlastně je: Vždyť Ježíš zdůraznil: Cokoliv jste učinili jednomu z těch nejmenších, pro mě jste učinili. Většina přítomných diváků ta slova znala, ale přesto je to překvapilo!

Dlouho to všem nešlo do hlavy. Našel se jeden mladý člověk, který ani jen na oko nebyl schopný tvrdého srdce. A když na něj přišla řada, prostě dokořán otevřel dveře.

Diváci byli schopni říci: "No, prostě blázen!" Ale nejsme vlastně blázni my, že to nedokážeme a nechápeme?

Já mám možnost občas pozorovat různě postižené děti, fyzicky i mentálně - děti patnáctileté i padesátileté - z Domova sv. Rodiny na Petřinách a v Liboci, kousek od našeho břevnovského kláštera. Pamatuji se na jeden jejich benefiční koncert u nás v klášteře. S jakým nasazením hráli na různé rytmické nástroje. Hráli po svém, ale s láskou. Já se skláním před těmi, kteří se jim věnují. Skláním se před rodiči, které tyto děti mají pravidelně doma, protože přece patří k nim. Jsou to šťastné děti. My je litujeme, ale neměly by spíše ony litovat nás? Jsme to my, kteří nedokážeme připravit překvapivé a netradiční svátky otevřených dveří.