Postavy mě strašily ve spaní. Finské spisovatelce Pirkko Saisio se po jejích protagonistech nestýská

Proč na začátku odmítala klasické vyprávění a jak na to navazuje historická sága o cestě šperku napříč stoletími? Proč autorčin zatím poslední román vypráví o Stalinovi a proč kniha Trýzeň nabobtnala na víc než 600 stran? Co je to organické psaní a jak se pozná dobrý překladatel na dálku? Na to se autorky ptala redaktorka Mozaiky Šárka Jančíková.

Pirkko Saisio: Trýzeň (překlad Michal Švec)|foto:Host

V češtině vychází Helsinská trilogie po více než 20 letech od vydání, zatímco Trýzeň je relativně nová próza. Každá z těchto výsečí vaší tvorby má navíc svého překladatele – a tím spíš i trochu jiný hlas. Mají ty texty z odstupu trochu jiný hlas i pro vás?
Jiný hlas každopádně mají. Helsinská trilogie byla vlastně počátkem mého uvažování o tvorbě v tom smyslu, že použiju sama sebe coby materiál. A že to tak možná budu dělat do konce života. Tehdy jsem četla Marguerite Duras, Jeana Geneta a Violette Leduc – ti pro mě byli opravdu důležití. Připadalo mi, že vyprávění příběhů a třetí osoba jsou už v literatuře zcela překonané. K tomu já bych se přece nesnížila! Ale pak přišla corona. Více než roční lockdown jsem strávila se svojí partnerkou v našem zimním bytě na Madeiře. Jsme spolu přes 40 let a rády spolu mluvíme o politice a o životě, ale přece jenom se už známe tak dobře, že často víme, co ta druhá řekne. Takové to:

Už jsem ti říkala, jak jsem jako malá…?
Ano, ano, mockrát, umím to prakticky zpaměti.

V té izolaci, bez kontaktu s kýmkoli jiným (kromě telefonu) jsem tudíž jsem potřebovala i něco jiného. Měla jsem tedy čas, i důvod uniknout… A tak jsem se odevzdala dosud jen dřímající vášni – neboli passion – pro vyprávění příběhů. A tak jsem začala psát Passio – Trýzeň.

Je, nebo bylo pro vás důležité, že oba vaši překladatelé Jitka Hanušová a Michal Švec jsou zároveň i básníci?
Je to důležité pro mě, a i pro překladatele samotné. Ale já neumím ani slovo česky, takže je samozřejmě nijak nezkontroluju. Takže když mi čtenáři tvrdí, že jsou to skvělé překlady, musím tomu zkrátka věřit. A já tomu věřím. S překladateli mám zpravidla kontakt převážně po e-mailu, ale myslím, že už z toho poznám, co jsou zač. Dobrý překladatel se pozná už podle toho, že klade zajímavé otázky. Nebudu to dál specifikovat, ale mám radost, že oba píšou poezii – a asi dobrou, když se na ni i ptáte.

Protože váš styl psaní má v sobě mnohé z poezie. Ale zároveň i z dramatu, kterým se dlouhodobě zabýváte. Jak vaše psaní ovlivnilo divadlo?
Divadlo na mě mělo velký vliv. Je pro mě snadné psát dialogy. Dokonce natolik, že se jimi při psaní prózy snažím trochu šetřit. To nejzásadnější, co jsem si z divadla odnesla, je potřeba napětí. Mezi postavami i v situacích musí být vždycky nějaké pnutí. Kontrast. Vztahy mezi dvěma lidmi by měly jít do protisměru. Ty něco chceš a já chci něco jiného. Nějak to skrýváme a nějak se chováme navenek. To jsou podle mě i základy dramatu. Ale jsou tu i vnitřní konflikty. Takže máme rozpory sami se sebou, s ostatními; pak je tu prostředí. Něco se děje v této místnosti a něco jiného zas mimo ni. Přesto to na sebe vzájemně působí. A právě to mě zajímá.

Pirkko Saisio: Nejmenší společný násobek, Helsinská trilogie, 1. díl (překlad Jitka Hanušová)|foto:Host

Není odpovídat na otázky k Helsinské trilogii tak trochu jako mluvit za své mladší já? Nebo vám to umožňuje podobný odstup jako vaše psaní – podíváte se na tehdejší vypravěčku a řeknete si: Ona psala takto, dělala tamto, přemýšlela tak…? Tak jako se na sebe dívá sama protagonistka trilogie?
Skutečně mi to dává odstup. Byla jsem o hodně mladší, ale taky jsem nebyla úplně mladá. A zas ještě nejsem tak stará. V jistém smyslu jsou pro mě ty knihy zase nové. Když byla trilogie přeložena do různých jazyků, došlo na nové vydání i finsky. A já je pak sama načetla pro audio verzi. Až jsem se po té době divila. Říkala jsem si, že to není úplně špatné. Protože v mých vzpomínkách už se ty texty taky proměnily; stalo se z nich něco obyčejného. Ale jsou tam samozřejmě části, kdy si říkám: ´Nojo, takhle jsme tenkrát psali…´

Helsinská trilogie klade důraz na paměť, opakování, návraty – ale také na přerušení a odklony. Je tedy „dnešní já“ výsledkem přímé linie zkušeností, nebo součtem náhodných přeskoků, krizí a přerušení? Co tato forma biografického vyprávění říká o povaze identity? Hledala jste na tu otázku odpověď samotným psaním?
Nejsem si jistá, jestli psaní poskytuje odpovědi. Spíš vytváří nové a nové otázky. Identita se podle mě pořád mění. Takže když něco najdete, objeví se zase něco jiného. Nebo se něco ztratí. Třeba nalezením nové identity ztratíte tu starou. Dneska pořád řešíme identitu, ale to jenom vytváří další problémy. Když se ztotožňujete s něčím konkrétním, ztrácíte svobodu. Jsem feministka, jsem socialistka, jsem tohle a tamto… A pak si myslíte, že jste právě TAHLE osoba. Ale nejste. Ve skutečnosti vůbec netušíme, kým jsme. Myslím, že jediná identita, která nám možná zůstane, je to, kým jsme, když se po ní přestaneme ptát…

Co je to, co hledáte, když začnete psát? Je to jiné v próze a dramatu, nebo na formě či médiu tolik nezáleží? Kdy si řekne téma o svou formu?
Když vynechám trilogii, kterou už jsem napsala dávno… V Trýzni jsem hledala chvíle, kdy cítíte vášeň; určitý kontakt se světem. Vzácné momenty, kdy máte pocit, že jste čemusi porozuměli. A to se netýká politiky nebo něčeho takového, ale spíš jakési podstaty světa, bytí. Když jsem to taky načetla jako audioknihu, uvědomila jsem si, že v románu možná odpovídám na otázku, co na světě generuje největší společenské problémy. A to je chudoba. Když lidem chybí to, co doopravdy potřebují, tak spolu bojují. Možná je ta kniha o právě tom, nevím. Ale původně jsem hledala něco úplně jiného.

Co jste hledala ve svém posledním románu Suliko, který je o Stalinovi? (Pro českého čtenáře je to hezký oblouk od schovávání Leninových a Stalinových sebraných spisů do skrýše pod věšákem v knize Nejmenší společný násobek.)
Nenapsala jsem žádnou Stalinovu biografii. Překvapivě ale žijeme v době, kdy se k moci zase dostali diktátoři jeho typu. Není to jenom Putin, ale bohužel také Trump, je tu Orbán nebo Netanjahu. Je to noční můra. Z psychologického hlediska jsou to většinou omezenci, nebo úplně praštění, jako Trump nebo Musk. V jistém smyslu ani nevědí, co činí. Ale jsou za to zodpovědní i ti, kterými se obklopili. Ve svém románu jsem chtěla prozkoumat právě tohle: jak funguje celá ta síť okolo. Jak to, že tenhle typ lidí může získat takovou moc. Podle mě měl Stalin podobně pragmatické uvažování jako Putin, ale byl vášnivější. Putin je čistý pragmatik. Taky mě zajímalo, jak ideologie fungují v praxi, kdy se je někdo pokusí aplikovat na skutečný svět. Když si myslíte, že chcete konat dobro… Na začátku chcete socialismus, rovnost a podobně, ale postupně se to zvrtne – až je výsledkem něco zcela jiného. A ten proces, včetně lidí, kteří se na něm podílejí, to mě při psaní zajímalo.

Trýzeň prý měla být původně kratší, ale další postavy si říkaly o svou existenci a rozšíření svých příběhů. Můžete popsat, jakým způsobem román postupně bobtnal?
Vzpomínám si, jak jsem psala první stránku. Chtěla jsem vyprávět o Savonarolovi, který žil zhruba ve stejné době jako Leonardo da Vinci. Jeden byl renesanční člověk a druhý byl asketik. Byli naprostými protiklady. A pak mi do toho vstoupila další osoba, která měla co vyprávět. A ta měla manžela, ten měl taky co říct… A tak to narůstalo… Sama jsem žasla, co mi to vzalo času. Odjakživa jsem nechápala autory, kteří tvrdí, že jim po dokončení románu chybí jejich postavy. Říkala jsem si, co je to za nesmysl, jak se vám může stýskat po někom vymyšleném? Ani teď mi nikdo nechyběl, jenže při psaní Trýzně se mi poprvé v životě stalo, že se mi postavy začaly zjevovat ve snech. Dva měsíce mě ve snech prudili s tím, že jsem nevyprávěla jejich příběhy vyčerpávajícím způsobem. Ještě se mi stalo tohle a tohle, a taky můj bratr měl svůj příběh. Každou noc! Konečně jsem tedy pochopila, co tím ti autoři myslí, že jejich postavy žijí dál. Já taky brečím, když dopíšu knihu – ale jen štěstím, že už je to hotové. Po nikom se mi nestýská, jen jsem ráda, že jsem to dodělala a teď už můžu dělat zas něco jiného. Bylo to intenzivní a bylo toho dost!

Pirkko Saisio: Protisvětlo, Helsinská trilogie, 2. a 3. díl (překlad Jitka Hanušová)|foto:Host

Vy jste ale o da Vincim a Savonarolovi už psala pro divadlo, nebo ne?
O Leonardovi jsem psala jeden televizní scénář, ale tam Savonarola nebyl. A pak jsem se dostala k psaní tanečního libreta, kde ovšem nebyly žádné repliky. Bylo to pro tanečníka, který si vytvořil choreografii pro Helsinské divadlo – obrovský sál. Jsme dobří přátelé a dlouze jsme o tom diskutovali, protože jsem moc nevěděla, jak napsat libreto pro devadesátiminutové představení beze slov. Text měl jenom 5 stránek: atmosféra, konflikt a tak. On tehdy chtěl jen Leonarda da Vinciho, ale já chtěla konflikt, tak jsem tam dala Savonarolu. To ale bylo asi před 30 lety. A když jsem začínala psát Trýzeň, zamyslela jsem se: Kdo by mě tak zajímal? Hm, Savonarola! Tehdy jsem mu nedopřála žádné repliky ani dialog. Tak ho necháme se projevit. A tak to začalo.

Máte psaní v každé chvíli vždy pevně pod kontrolou, nebo máte ráda i to, kam vás celý proces nečekaně zavede? Cítíte se spíš jako rozhodný demiurg, nebo jako někdo, kdo je prostředníkem příběhů, které chtějí být vyprávěny?
Mívám v hlavě první větu. Nikdy si jen tak nesedám před prázdný papír. Z toho člověk leda zpanikaří. Většinou mám vymyšlené, jak to začne, něco z prostředka a jak to skončí. Nejpromyšlenější mám začátek. Prostředek už se může dost změnit, tam už to nikdy není tak, jak jsem plánovala. A konec je vždycky překvapivý. Říkám tomu organické psaní. Vychází ze slov a pak si jde svou cestou. Když čtu jiné autory, vždycky vycítím, jestli píšou podobně organicky, nebo mají předem danou strukturu, kterou dodržují. Ale to není můj způsob.