Poslední z Haussmanů je inscenace, která na pražské scéně citelně chyběla

Pokud bych měla říci, jaký typ dramatiky se na scénu vinohradského divadla nejlépe hodí, je to bezpochyby velké psychologické drama moderního typu. Neboť jak scéna samotná, tak tvůrčí potenciál herců nejlépe odpovídá právě modelu realistického psychologického herectví.

V tom se vinohradská dramaturgie tentokrát trefila do černého. Stephen Beresford je ve své zemi nazýván anglickým Čechovem, a o tom, že je jeho hra Poslední z Haussmanů považována za reprezentativní, svědčil i loňský přenos její inscenace z londýnského Národního divadla.

Šest postav a jeden dům s vůní marihuany

Beresfordova hra (v překladu Jiřího Joska) je klasicky vystavěný příběh, odehrávající se v jediném prostředí, a to v okolí zchátralého rodinného sídla, v němž se pohybuje šestice postav. Nejen prostředí, ale i proplétající se osudy postav připomenou čechovovské příběhy, balancující mezi nadějí a zánikem, ale také drsné výpovědi hrdinů Williamsových a O´Neillových.

Ocitáme se v anglickém letovisku Devonu, ve starém domě, provoněném marihuanou a indickými tyčinkami. Jeho majitelka Judy Haussmanová v 60. letech opustila dům i své děti a odešla jako rozevlátá stoupenkyně hippies do indického ašramu. V době, kdy se s ní setkáváme, nemá daleko k smrti, nicméně esprit zlatých šedesátých v ní dosud pevně vězí.

Daniela Kolářová ji pojímá jako bytost, která jako by zůstala viset kdesi v časové smyčce mezi minulostí a současností. Na jedné straně je stále tou éterickou, okouzlující bytostí s pozitivním názorem na život, která si nepřipouští starosti. Na druhé straně dokáže být protivně egoistická, bezohledná a krutá vůči svým nejbližším. Jen chvílemi si dokáže připustit, nakolik se podepsala na tragických osudech svých dětí, i to, že její život je u konce.

Ztracená generace potomků hippies

Její dvě děti – dcera Libby a syn Nick ztvárňují dvě různé podoby ztracené generace potomků hippies. Libby je na pohled drsná žena, která je zvyklá se s životem prát, nicméně se nikdy nedokáže ubránit romantické vidině happy-endu s jakýmkoli mužem, a je tedy stále znovu zklamávána.

Ke své matce cítí pohrdání, ale také pevné pouto. Pro Simonu Postlerovou je to neobvykle drsná role, kterou však zvládá s přehledem a svérázným smyslem pro humor.

Také její bratr, feťák a gay Nick, je drsný jen na první pohled. Ondřej Brousek mu propůjčuje obdivuhodnou autenticitu postupné devastace v detailech chůze, gest i hnutí obličeje. Jeho Nick je prožitý do všech podrobností psychofyzického výrazu.

Trochu směšný, zestárlý hippík a donjuan, doktor Peter Svatopluka Skopala, balancující ve vztahu mezi Judy a Libby, aby se nakonec zbaběle vrátil do jistoty neuspokojivého manželského svazku, patrně nejvíce připomene čechovovské opusy, kde doktor nikdy nechybí.

Šestici doplňují mladí Libbyina dcera Summera v interpretaci Sabiny Rojkové a mladý playboy Daniel Ondřeje Rychlého. Ani oni nejsou ušetřeni traumat a nutných bolestných rozhodnutí.

Směsice čechovovských nenaplněných lásek a drsných amerických příběhů

Celý ten příběh konce rodu Haussmanů, směsice čechovovských nenaplněných lásek a drsných amerických příběhů, plných alkoholu a drog, je univerzální a určitým způsobem má šanci oslovit každého diváka. Svět vztahových slepých uliček, nenaplněných životů a zmarněných očekávání má působivou plastičnost a hořkou autenticitu díky skvělému textu, který našel vhodné partnery jak v režisérovi, tak i vinohradských hercích.

Režisér Petr Kracik byl hostem Mozaiky ještě před premiérou inscenace.