Porozumění i boj na život a na smrt! Festival Venušiny dny představuje ženy bojovnice
Gender, sebevědomí, svoboda, válka i láska jako stereotyp. Taková byla témata předchozích ročníků Venušiných dnů. Podle dramaturgyň festivalu, Barbory Šupové a Barbory Mitošinkové, určuje třetí ročník téma ženy-bojovnice.
Festival umění o ženách, od žen, pro ženy, ale i muže! Tak se prezentuje pražský festival Venušiny dny v centru pro současné umění Venuše ve Švehlovce. Pořadatelé chtějí touto několikadenní akcí upozornit na neviditelné ženské stránky skrze umění. Venušiny dny jsou otevřenu platformou pro diskuzi o společenských předsudcích a tabu. Hlavní roli v tomto dialogu hraje divadlo.
Já bych si moc přála, aby festival vedl k „mezipohlavnímu“ pochopení, když to tedy řeknu trochu legračně. Jedná se primárně o tvorbu pro diváka. My přirozeně akcentujeme témata, která se týkají žen, ale není možné z toho všeho vyčleňovat muže, protože jsou to často oni, kteří ženám pomáhají se s těmito problémy vypořádat. A my máme radost, že jim některé z představení může ten problém pomoci pojmenovat.
Barbora Mitošinková
Hněv, fórky a kytara, neboli představení One Night Stand Up jako komedie z válečného Bělehradu v podání herečky a hudebnice Markéty Dvořákové zahájilo třetí ročník Venušiných dnů. Pro projekt hudebně-divadelního monodramatu se spojily tři progresivní umělkyně – kromě Markéty Dvořákové také scénografka Andrijana Trpković a režisérka Lucie Ferenzová. S námětem přišla Andrijana Trpković, kterou inspirovala kniha chorvatské publicistky Vedrany Rudan. Tři umělkyně se pak rozhodly zkoumat příběh jedné ženy – antihrdinky – v kontextu války v bývalé Jugoslávii.
Pro inscenaci jsme sbírali fakta o novinářkách, které se revolučně zapojovaly v hnutích proti nacionalistickým vůdcům. Mě na celém tom tématu zaujal kontrast toho, že my jsme celou válku v Jugoslávii vnímali zprostředkovaně, z médií nebo z literatury. Ale když posloucháte člověka, který to zažil, který vám o tom vypráví, zvláštně a bez emocí, protože je to pro něj fakt a součást jeho života, zjistíte, že tuto emoci vůbec nemáte. A nám jde v inscenaci o válečný konflikt jako takový. Genderově pojatý ženský pohled na konflikt je nějakým způsobem konflikt řešit, ale nikoli válečně. Cestou k řešení, které je prospěšné životu, je komunikace.
Lucie Ferenzová
Od světa skutečných hrdinek a antihrdinek jsme se v rozhovoru s teatroložkou a překladatelkou Zuzanou Augustovou uchýlili do světa hrdinek literárních. V rámci loňského ročníku Venušiných dnů vystoupila na konferenci, kde přednesla příspěvek věnovaný tématu vztahu otce a dcery v německé osvícenské literatuře a také v díle Elfride Jelinek. Zaměřili jsme se proto na některé výrazné ženské postavy v rakouské dramatice a próze, konkrétně tedy v díle Thomase Bernharda, Elfride Jelinek a Ingeborg Bachmann. V případě rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmann Zuzana Augustová poukázala na ženskou postavu jejího jediného románu Malina z roku 1971.
Román se jmenuje podle mužského hrdiny, nebo též podle mužského alter ega postavy, která je nazvaná JÁ. Dílo je přiznaně autobiografické, jedná se o určitý druh existenciální autobiografie. V románu dochází k boji mezi ženským a mužským principem. Ženské JÁ nakonec podlehne, je pohlceno trhlinou ve zdi a usmrceno mužským alter egem. Poslední věta románu zní: „Byla to vražda.“ Ingeborg Bachmann napsala, že mezi mužem a ženou není láska, harmonie, porozumění, ale boj na život a na smrt. A to na jakékoliv úrovni. Bachmann byla také jednou z prvních kritiček zamlčené nacistické minulosti. Zastávala názor, který sdílí i Elfride Jelinek, že zamlčený nacismus v makrosvětě, se promítá i v mikrosvětě, v těch nejintimnějších vztazích. Odtud boj na život a na smrt mezi mužem a ženou.
Zuzana Augustová
Sociální tlak nového přísloví „Postav dům, zasaď strom, zadluž se, ploď a roď!“ útočí na naši individualitu. Tvrdí slovenští divadelníci – Lýdia Petrušová a Tomáš Procházka. Tomáš Procházka je slovenský režisér a performer, absolvent oboru režie bratislavské Vysoké školy múzických umění. Na této škole studovala loutkářskou tvorbu i Lýdia Petrušová, která se v současné době věnuje především autorským divadelním projektům. V nové inscenaci Stop Smiling, která měla v rámci festivalu Venušiny dny premiéru 8. března, společně s Tomášem Procházkou přemýšlí o tom, co znamená být šťastný, co je přirozené, co je přetvářka a zda je úsměv odrazem dokonalosti.
V inscenaci tematizujeme potlačované emoce, respektive boj s nimi. Dokonalost s našimi emocemi souvisí do té míry, do jaké jsme nuceni je manipulovat, abychom byli vnímaní jako dokonalí. Tím pádem vzniká nános úloh, rolí, masek a kostýmů. Snažíme se vytvořit dokonalý obraz nás samotných, ale ten reálný nám uniká. Já se proto pokouším v inscenaci o osobní návrat do stavu nula.
Tomáš Procházka
Stereotypní vnímání dokonalosti se váže k vnímání toho, co by člověk měl všechno zvládat a být schopen ovládat. Dokonalý je ten, který zvládá ekonomickou i emocionální stránku svého života a který je šťastný. Úsměv je odrazem štěstí a usmívající lidé nás dnes obklopují na všech reklamách. Přirozeně, protože fotka s usmívající se rodinou prodá více hypoték. Já mám na instagramu také více laiků, když si namaluju rty na červeno a usměju se.
Lýdia Petrušová
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
