Poprvé zažívám pocit domova. Vztah k místu, kde člověk žije, je pro mě teď velké téma, říká dramaturgyně Viktorie Knotková
Jeden z rozdílů mezi Českem a Německem je, že v Německu se z divadla dá vyžít. Protože jsem byla dlouho pryč, nevěděla jsem například, že hostujícím hercům a herečkám se tu neplatí za nazkoušení. To se musí okamžitě změnit,“ míní dramaturgyně Viktorie Knotková. Od loňského roku pracuje v Divadle Husa na provázku, kde se teď angažuje v pomoci Ukrajincům. S Ondřejem Cihlářem ale mluvila také o letech strávených s německým divadlem.
V centru brněnské pomoci Ukrajincům, kteří čelí ruské agresi, stojí v posledních dnech Divadlo Husa na provázku. Koordinaci tu velí Viktorie Knotková, od roku 2021 místní dramaturgyně a žena s velkými zkušenostmi s divadlem z německy mluvících zemí. Inspirací k aktivnímu přístupu ke krizi jí byla zkušenost z Brémského divadla, kde mezi lety 2012 až 2018 působila též jako dramaturgyně.
„V Brémách jsem zažívala obří uprchlickou vlnu a měla jsem možnost sledovat zblízka konání tamních občanů i celého divadla. Všichni se v pomoci velmi angažovali,“ konstatuje. Brněnský Provázek se pod vedením uměleckého šéfa Martina Sládečka dlouhodobě profiluje jako scéna dávající prostor menšinám všeho druhu, i proto se o zapojení do pomoci Ukrajincům příliš nediskutovalo. Divadlo je pro tým Provázku místem, kde může tematizovat občanskou aktivitu.
Proti čemu je třeba brojit
Viktorie Knotková ve Vizitce popsala svou cestu z Brna do Vídně, pak do Pražského komorního divadla, kde spolupracovala s režisérem Dušanem Pařízkem, a následně odchod do Brém. Jaká témata hýbají německou scénou? „Jsou to témata spojená s menšinami, respektive s hlasy dlouhodobě skrytými – kupříkladu s hlasy ženskými,“ říká. „V Německu je to velká věc posledních zhruba čtyř let. Pomalu se tam obměňují soubory. Působí v nich lidi s migrační zkušeností, kteří začínají vyprávět i jiné než středoevropské příběhy. Sleduju to s velkým potěšením.“ Náměty ke zpracování v českém prostředí si teprve hledá, nachází se ve fázi zjišťování, jaký je náš narativ, co si jako Češi o sobě vykládáme a proti čemu je třeba brojit. Jedním z aktuálních témat je pro ni ale například vztah k místu, kde člověk žije. „Po deseti letech jsem se vrátila do Brna a poprvé zažívám, co je to mít domov. A je to zajímavý zážitek, já domov totiž nikdy nepostrádala, jsem schopná žít kdekoliv na světě.“
Čtěte také
Řeč přišla i na současnou dramaturgickou práci, s Ondřejem Cihlářem hovořila o inscenaci Proč se dítě vaří v kaši, které tematizuje přihlížení cizímu neštěstí, a popsala také svůj zážitek s kusem Mein Švejk od J. A. Pitínského. Mluví o něm jako o prvotřídním. „Hrálo se to po třech letech a musím říct, že to pro mě byl životní zážitek. Je to aktuální, skvěle zahrané, světové představení, které mi v této smutné době dalo možnost zasmát se nad absurditou války.“
Související
-
Tulipány pro Ukrajinu. Jiří Suchý a jeho Divadlo Semafor mění program
Jak nám řekl v živém vstupu v ranní Mozaice Jiří Suchý, místo hudební komedie bude mít premiéru improvizovaný pořad nazvaný Tulipán vadne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Ze světa lesních samot
Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.
