Pomoc pomáhajícím stagnuje, říká režisérka filmu Karavan

Péče o zdravotně indisponovaného potomka není jednoduchá – fyzicky ani psychicky. Ze snímku tak vysvítá téma nutnosti pomoct pečujícím. I ti si čas od času potřebují odpočinout, nabrat nové síly, žít i svůj život. „Proto je důležité tato témata otevírat. Vedle tématu svobody je právě tohle v mém filmu primární,“ potvrzuje režisérka. Zdaleka přitom nejde jen o pečující rodiče. Spousta lidí se stará o seniory, nemocné členy rodiny nebo třeba příbuzné po mrtvici. Takových situací kolem sebe vidíme víc než dost. Sama Kirchnerová má mentálně handicapovaného syna. A pomoc pomáhajícím u nás podle ní stagnuje. „Chtělo by to víc,“ upozorňuje.

Ze snímku Karavan|foto:Cinemart

Ani medvídci, ani přesexualizovaní, nebezpeční jedinci

Chování hlavního hrdiny tak okoukala přímo ze života, je tedy opravdu autentické. Včetně jeho vzplanutí k dočasné spolucestující. Jak filmařka potvrzuje, autisté a lidé s Downovým syndromem prožívají své lásky s mimořádným nábojem. „My ostatní bychom se od nich měli učit. A je taky důležité, aby se o téhle věci mluvilo i v odborné komunitě sexuologů. Je tu totiž stále spousta klišé. Někteří rodiče, ale třeba i lékaři a pečovatelé, mají pocit, že mentálně handicapovaní jsou takoví medvídci, pořád jako děti, které sexualita nezajímá. A nebo, že jsou naopak přesexualizovaní a ostatním nebezpeční. Ani jedno z toho není pravda. Oni mají stejné sexuální (i jiné) potřeby jako všichni ostatní, jenom je neumějí dávat najevo tak standardně, jako my,“ myslí si Zuzana Kirchnerová.

Občas jsem ztrácela režisérský odstup

Představitel hlavní role David Vodstrčil se narodil s Downovým syndromem. Vyhrál konkurs, kterého se zúčastnilo 150 dalších adeptů, a tvůrce snímku uchvátil. „Navíc je trochu podobný mému synovi. Občas jsem v něm viděla své dítě a ztrácela odstup, který bych jako režisérka měla mít. Na place jsem totiž znovu prožívala situace, které znám. Bylo to emočně hodně náročné,“ přiznává scenáristka a režisérka filmu Karavan Zuzana Kirchnerová.