Politici jsou předem vinni

Naposledy, když novopečený předseda sociálně demokratického klubu Michal Kraus hájil svého premiéra a předsedu tím, že přece žádný zákon neporušil. Nakonec ani jeho žena Šárka. Ostatně Michal Kraus to musí vědět. Když převáděl na svoji dceru obecní byt, který od města dostal ne jako občan Kraus, ale jako poslanec Kraus, také žádný zákon neporušil. Není přece nezákonné převést užívací právo k bytu, splním-li zákonem stanovené podmínky. Jen jaksi v tomto případě určitá pachuť zůstává rovněž.

Když se Roberto Buttiglione ucházel o post evropského komisaře pro spravedlnost, svěřil se poslancům evropského parlamentu s některými svými kontroverzními názory, kupříkladu na potraty. Tedy s názory, kterých by se naopak v postavení komisaře pro spravedlnost býval musel vystříhat.

O co v jeho případě šlo? A jak souvisí s našimi neporušovateli zákona?
Vztah veřejnosti k demokratickým politikům je postaven na důvěře. Křehčí pojítko snad ani neexistuje, a přitom jiné k dispozici není. Demokratickému politikovi věříme, že při svém rozhodování bude schopen překročit vlastní stín, rozhodnout i v neprospěch svých majetkových zájmů, jestliže obecně takové rozhodnutí je prospěšné pro celek, rozhodnout i navzdory osobnímu přesvědčení, pokud takové rozhodnutí přináší většině prospěch. Jinými slovy - od demokratického politika očekáváme, že bude vládnout bezmála nadpřirozenými schopnostmi a bude ztělesněnou ušlechtilostí.

Ze životní zkušenosti však víme, že opak je pravdou. A proto a priori demokratickým politikům nevěříme a zatěžujeme je automaticky presumpcí viny. Jsme přesvědčeni, že při první příležitosti svého postavení zneužijí - jen hlupák politik přitom poruší zákon - že budou kázat vodu a plnými doušky pít víno. Proto nás tak zajímá skladba jejich majetku, zdroje jejich bohatství a způsoby podnikání jejich životních druhů. Proto nás tak zajímají i jejich osobní postoje.

Proto Buttiglione neprošel - příliš otevřel své srdce a europoslanecká levice podle sebe soudila tebe - neuměla si představit, že by tento kultivovaný italský filosof a univerzitní profesor mohl jako evropský ministr spravedlnosti trvale překračovat svůj vlastní stín.

Možná je to škoda. Možná se Evropa připravila o možnost získat v Buttiglionem vynikajícího komisaře pro spravedlnost. Nicméně v demokratické politice se držíme hesla - důvěřuj, ale prověřuj - a stačí jen úkrok stranou, přešlap, nedůvěryhodné gesto, sporný výrok a celá stavba se hroutí jako domeček z karet. Politik, který se tomu podivuje a považuje takový postoj veřejnosti vůči jeho osobě za nefér, který argumentuje neporušením zákona, nejen nic nepochopil, nejen tak dává najevo, že v demokratické politice nemá co pohledávat, on je dokonce pro demokratickou politiku maximálně nebezpečný. Rozkládá totiž to jediné pouto, o které se demokracie opírá, totiž důvěru v politickou scénu.

Čeští politici nejen nepochopili, oni snad ani pochopit nechtějí, že již okamžikem vstupu do politiky se stali latentně nedůvěryhodnými osobami, předem vinnými, které je třeba neustále mít pod kontrolou, kterým je třeba trvale vidět do talíře. Dokonce takový postoj ze strany veřejnosti vnímají jako křivdu, jako nespravedlnost.

Vždyť za takových okolností je možné politika zničit jen dobře cílenou pomluvou. Copak je možné na to přistoupit? ptají se. Ano, je. Je lepší, je-li čas od času zničena něčí politická kariéra pomluvou, než abychom opustili zásadu presumpce viny u politiků. Nemohou se přece domáhat toho privilegia, které jediné mají prostí občané - totiž presumpce neviny. Dokonce tu platí i jistá obdoba - jestliže soudce má jistotu, že mezi třemi obviněnými je prokazatelně jeden nevinný, jen neví, který to je, osvobodí je všechny. Kdyby tak nerozhodl, dostala by na frak spravedlnost. U politiků to platí obdobně - i když v přesném protikladu. Jeden provinivší se politik nakazí i ten zbytek, pokud se zbývající včas a dosti razantně od viníka nedistancují. Když toto naši politici nepochopí, dostane na frak demokracie.