Policejní ponižování nepřátel lidu se nemění, říká režisérka filmu Hranice Agnieszka Holland

Všechno, co se ve filmu objevuje, měli filmaři pečlivě zdokumentované. „Politici, kteří na náš film reagovali tak hystericky, dobře vědí, že je v něm všechno pravda. A tu chtěli zatajit či zmanipulovat ve svůj prospěch jako propagační zbraň,“ vysvětluje Holland. V současné době vede soudní spor s polským ministrem spravedlnosti, který ji počastoval hrubými nadávkami a výhrůžkami. Soud vydal předběžné opatření s tím, že se o paní režisérce tímhle způsobem vyjadřovat nesmí, on ovšem rozhodnutí ignoruje. Ministra spravedlnosti prý soudy nezajímají! Tým Agnieszky Holland uvažuje ještě o dalších žalobách, nepřípustně se o ní vyjadřovali například i předseda vlády či prezident.

Z filmu Hranice režisérky Agnieszky Holland|foto:Festival Finále Plzeň

V politických třenicích možná trochu zapadají filmové kvality Hranice. Snímek nenechá diváky po dobu dvou a půl hodiny vydechnout, má řadu silných scén a skvěle vystihnutou atmosféru. Přispívá k tomu i černobílý formát. Mimochodem – vzory pro vystižení tísně a napětí byly režisérce už od 60. let minulého století snímky Jana Němce, obzvláště Démanty noci. „I tady je místem děje les a lidé jako lovná zvěř prchají před jinými lidmi,“ srovnává.

Ve státních lesích točit nesměli

Natáčení Hranice nebylo jednoduché. Film nabízí noční scény, neprostupné lesy, bažiny, zvířata, děti… Všichni zúčastnění ale do práce vkládali maximum energie a natočeno bylo za čtyřiadvacet dní. Celkově – od začátku natáčení po premiéru na benátském festivalu – trvala práce na snímku šest měsíců. „V takovém tempu se mi nikdy žádný film natočit a vyrobit nepodařilo,“ usmívá se Holland.

Bažiny našli filmaři v soukromých lesích nedaleko Varšavy. „Kolem hranic jsou lesy státní, tam by nám nikdy natáčet nedovolili. Točili jsme tedy v těch soukromých, a to velmi diskrétně. Až když jsme tam postavili polsko-běloruskou hranici z žiletkového ostnatého drátu, objevilo se to v médiích, a měli jsme nepříjemné návštěvy. Bylo to ale už na konci natáčení, brzy poté jsme všechno sbalili a odjeli do střižny,“ ohlíží se filmařka a velmi si pochvaluje přínos střihače Pavla Hrdličky. Chválí i nasazení herců, z nichž někteří si sami prošli uprchlickou zkušeností a jeden byl dokonce doma odsouzen k smrti. Jak se režisérka svěřuje, ožily u ní i osobní vzpomínky na rok 1971, kdy – jako politicky nespolehlivá studentka FAMU – strávila šest měsíců v neblaze proslulé věznici v Praze – Ruzyni. Ve filmu je totiž scéna, kdy je jedna z humanitárních pracovnic zadržena a na policejní stanici krutě ponižována. „S touto zkušeností se mi svěřila aktivistka pomáhající uprchlíkům, a totéž jsem prožila já, když jsem byla zatčena a československý normalizační režim mě držel ve vězení. Policejní ponižování nepřátel lidu se, bohužel, příliš nemění,“ uzavírá slavná režisérka a humanistka Agnieszka Holland.