Polární noc Nory netrápí. Mají hospodu a televizi

Kam nechodí slunce, chodí lékař, říká staré české přísloví. O vlivu slunečního svitu na lidské zdraví a zejména psychiku toho bylo napsáno hodně. Život bez slunce, byť na čas, je pro nás Středoevropany jen obtížně představitelný. V polárních oblastech přitom trvá noc až půl roku. Jak se žije během polární noci?

Za chvíli bude poledne, ale ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, slunce nad obzorem nevidím. Není jen tak skryté někde za mraky. Prostě chybí. Je polární noc.

Dvouměsíční tma

Když jsem před lety o tomto pro nás neobvyklém jevu čítával, nedokázal jsem si jej úplně představit. Jak žijí lidé v době nekončící noci? Severonorské město Tromso leží 350 kilometrů nad polárním kruhem. Polární noc tady trvá zhruba dva měsíce. A nezdá se, že by to životy lidí nijak zvlášť ovlivňovalo.

Polární noc v norském městě Tromso

„Lidé si myslí, že v době, kdy u nás nevychází slunce, tedy od začátku prosince do poloviny ledna, je to pro lidi k nepřežití. Lidé se stáhnou víc do domů, ale je to vlastně pěkné období. Mám pocit, že v té době mají k sobě všichni tak nějak blíž. Není to vůbec tak depresivní, jak si mnozí myslí. A považte, v létě zase máme slunce dvacet čtyři hodin denně!“ směje se Viktoria z regionální turistické kanceláře v Tromso.

Musím přiznat, že je to přece jen zvláštní pocit. Tak nějak podvědomě stále čekám, až slunce vyjde. I když třeba jen za mraky. Lidé, kteří za polárním kruhem žijí, prý podobný pocit neznají.

Do hospody ne, raději před televizí

Pravda, časy se mění. Domy i ulice města jsou samozřejmě osvětlené. Před sto lety to však vypadalo docela jinak, vysvětluje Lema Orkol z Polárního muzea.

Norové si na polární noc nestěžují, zvykli si na ni

„Teď je život stejný jako jinde. V minulosti se tady v zimě během polární noci žilo úplně odlišně. Lidé zůstávali v domech, v teple. Doma se pracovalo, lidé opravovali nářadí, vyráběli různé předměty. Zima je důležitým obdobím pro rybáře. Ti vyplouvali na moře i v zimě,“ přibližuje.

Když se vrátili, mířili – alespoň v Tromso – do zdejší hospody. Ta nejstarší, Mack, byla otevřena v roce 1928. Na naše poměry docela nedávno. Tady za polárním kruhem jsou na její historii velmi hrdí.

„Jsme jediná hospoda ve městě, která otevírá už v devět ráno. Chodí sem nejen rybáři. Během polární noci tady bývalo vždycky plno už od rána. Posledních deset let se to však mění. Lidé mají dvacet třicet satelitních kanálů, a tak raději sedí doma a koukají na televizi,“ svěřuje se mi Bente, který v hospodě pracuje už třicet let.

Čas nehraje roli

Roar patří k původnímu etniku Sámů nebo chcete-li Laponců. Majitel tisícihlavého stáda sobů tráví většinu času ve volné přírodě. Jestli je den, nebo noc, to pro něj nehraje roli.

Roar přistupuje k polární noci s takřka filozofickým nadhledem

„Jsem vzhůru, když jsou vzhůru sobi, ve dne i v noci. Když jsem s nimi, myslím a jednám jako sob. A polární noc? Není vlastně opravdová tma. Oči si zvyknou a vidíš jako ve dne. Všechno je sněhobílé a když svítí měsíc, je to, jako by byl den. Pak je tu polární záře,“ popisuje.

Absence slunce mu prý vůbec nevadí. Jediné, co jej během polární noci trápí, je velká zima. V horách, kde teplota klesá hluboko pod bod mrazu, tak musí být člověk velmi opatrný. Omrzliny by se mu mohly stát osudnými.

„Pravda, během polární noci se člověk přece jen dřív a víc unaví,“ připouští Roar. Ale hned nabízí řešení. „Když je celý den tma, tak spíš třeba o dvě tři hodiny déle. Není přece kam spěchat. Pro mě čas nehraje žádnou roli,“ uzavírá skoro filozoficky.

autoři: Jaromír Marek ,
Spustit audio

Související