Poklidný román Daga Solstada o jednom nudném životě je překvapivě podnětný
Názory stárnoucího intelektuála na konzumní společnost i odkazy k dílu Henrika Ibsena vepsal do knihy nazvané Jedenáctý román, kniha osmnáct norský spisovatel Dag Solstad. V překladu Ondřeje Vimra ji vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská.
Kniha spisovatele Daga Solstada, Jedenáctý román, kniha osmnáct, tvoří s dalšími třemi zvláštní ucelenou část díla norského autora. Čtyři „útlé romány“ vznikly v devadesátých letech minulého století a jejich hlavní hrdina je vždy osamělý stárnoucí intelektuál existenciálně zkoumající odcizenou konzumní společnost.
Bjørn Hansen je padesátník, který má za sebou rozvod i dlouholetý vztah s další ženou: „Před čtyřmi roky se odstěhoval od Turid Lammersove, s níž žil čtrnáct let, od prvního okamžiku, kdy se objevil v Kongsbergu, o jehož existenci do té doby prakticky neměl ponětí.“
Ani příliš štěstí, ani příliš tragiky
Dosavadní život Bjørna Hansena by bylo možné charakterizovat jako „všeho ne příliš“ – ani zážitků, ani emocí, ani štěstí, ani tragiky. Běžný nevýrazný typ, který kdysi opustil manželku a dvouletého syna tak snadno, jako by jen převlékl kabát: „Tině zřejmě řekl, že ho potkala láska a že ji nemůže zradit. Tak to nejspíš podal. Trápilo ho, že si z té doby nedokáže vzpomenout na nic, co by tak rozmáchlá slova o Turid Lammersové ospravedlňovalo.“
Než Bjørn Hansen opustil manželku, pracoval na ministerstvu, v Kongsbergu se stal ředitelem Finančního úřadu: „Ucházel se o určité místo a dostal ho. Nebyl to jeho životní úkol, ale jeho práce.“
Zpestřením života Bjørna Hansena se stalo ochotnické angažmá v Kongsberském divadelním spolku. Které úžasné představení ochotníci nastudovali? Jsme přece v Norsku, pak zákonitě musela padnout volba na Henrika Ibsena – v tomto případě na hru Divoká kachna. A jak to dopadlo? „Velmi stručně řečeno: Bylo to ohromné fiasko. Bylo to opravdu špatné představení, místo plánovaných šesti se odehrála pouze čtyři, přičemž na čtvrtém a posledním bylo v sále osmnáct platících diváků.“
Život Bjørna Hansena zkrátka ubíhá v nepřekvapivé běžnosti – něco se mu podaří, ale když o tom přemýšlí, většinou nešlo o ni výjimečného.
„Umřu mlčky, toho se děsím…“
Zdá se, že kniha Daga Solstada by měl být poklidný román o jednom nudném životě. A přesto, způsob, jakým autor popsal niterné prožitky člověka za polovinou životní cesty, je víc než podnětný: „Už jen když si představím, že budu žít celý život, navíc svůj vlastní život, a ani se nepřiblížím možnosti, že by mohlo vyjít najevo, co vlastně v hloubi nitra potřebuju. Umřu mlčky, toho se děsím, beze slova na rtech, protože není co říct.“
