Pojď s námi budovat pohraničí. Z knihy Andrease Wiedemanna, německého historika žijícího v Česku

29. listopad 2019

S poválečným odsunem Němců z Československa vyvstala nutnost znovu osídlit hlavně pohraničí, které se potýkalo s velkým úbytkem obyvatel. Německý historik žijící v Česku Andreas Wiedemann o tom napsal knihu Pojď s námi budovat pohraničí. Jaké okolnosti provázely znovuosidlování nejen bývalých Sudet a jak se utvářela a stabilizovala nová společnost?

Po skončení 2. světové války došlo v českých zemích vůbec k největšímu přesunu obyvatelstva v dějinách. Vyhnání a znovuosídlování pohraničních území se bezprostředně týkalo pěti milionů lidí.

První skupiny českých osídlenců začaly přicházet do pohraničí už na jaře 1945, ještě v době, kdy zde bylo německé obyvatelstvo. Německý, v Praze žijící historik Andreas Wiedemann, autor historické monografie Pojď s námi budovat pohraničí (Prostor 2016) a spoluautor stejnojmenných Kontextů, v rozhovoru říká, že v jistý okamžik mělo pohraničí víc obyvatel než kdy předtím i potom. Příchod českých osídlenců velice zesílil tlak na vysídlení Němců a podobně, jako hovoříme o „divokém odsunu“, můžeme mluvit i o „divokém osídlování“.

Po této první fázi, v níž sehráli svoji negativní roli revoluční gardy a „zlatokopové“, kteří záhy opět odešli, se organizace procesu dosídlování chopil stát prostřednictví ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Angažovaly se v něm i politické strany.

Usídlování ve městě a na venkově

Proces dosídlování ovšem neprobíhal hladce ani rovnoměrně. Atraktivnější oblasti jako zemědělská jižní Morava či průmyslové oblasti severních Čech nacházely zájemce o přesídlení snáze než horské a neúrodné regiony západních a jižních Čech. Do těchto oblastí se nepodařilo přivést nové obyvatele ani s pomocí reemigrantů.

Hospodářský a sociální vývoj

Pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, bylo zrušeno 8 tisíc továren a zaniklo 70 tisíc živností. Zásadní roli v přebírání majetku sehráli národní správci, kteří se často ukázali být chamtivými a nekompetentními hospodáři: jejich působení konsolidaci poměrů v pohraničí často spíše bránilo, než aby zajišťovalo fungování nově osídlených regionů.

Symbióza a konflikty

Kromě českých obyvatel, kteří v pohraničí zůstali, těch, kteří tu před mnichovskou dohodou žili a nyní se sem vrátili, a Němců, kteří setrvávali jako kvalifikovaní specialisté, přišli do pohraničí i Češi z vnitrozemí. Další skupinou byli takzvaní reemigranti, tedy původem Češi, kteří však žili v jiných zemích už po generace. Mnozí z nich přijali zcela odlišnou kulturu a často mluvili jazykem země, odkud přicházeli, a česky neuměli. Byli to především Češi přicházející z Německa a Rakouska a Slováci z Rumunska. Největší skupinou Čechů, kteří si udrželi jazyk i vztah k někdejší vlasti, byli Volyňští Češi, kteří se stěhovali z Ukrajiny v Sovětském svazu na základě dvoustranné politické smlouvy (podobné smlouvy o reemigraci byly uzavřeny i s dalšími zeměmi). Mezi jednotlivými skupinami dosídlenců docházelo k napětí ohledně majetku, výhod a předností i kulturních a sociálních zvyklostí. Nové obyvatelstvo pohraničí rozhodně nebylo homogenní, státní propaganda však usilovala o přijetí nové hraničářské identity pro jeho obyvatele.

Identita hraničáře

Základy, na kterých se nová hraničářská identita začala budovat, byly historické (Bílá hora, husitství), propaganda pracovala s mýtem „slovanské národnosti“ a obecně se hrálo s národní kartou: v tom se nelišily národní socialisté a lidovci od sociálních demokratů a komunistů. Otázkám osídlování pohraničí však věnovala největší péči KSČ, která měla na své straně zejména mladé a sociálně nízko situované lidi, kteří v pohraničí doufali v šanci na nový život. Díky tomu, že novoosídlenci neměli hlubší vztah k zemědělským statkům, byla v pohraničí také jednodušší cesta ke kolektivizaci.

Pohraničí a celek státu

Ačkoliv na nutnosti odsunu Němců a dosídlení pohraničí se politické strany v poválečném Československu shodly, ve volbách roku 1946 vyhrála Komunistická strana Československa v pohraničí s větším předstihem před ostatními stranami než kdekoli jinde v zemi. Ve „vyklizeném“ regionu dokázala využít takřka laboratorních podmínek pro experiment s vytvořením nové, socialistické společnosti. Nutno ovšem připomenout, že přitom v rozporu se zásadami internacionální solidarity odepřela podporu německým antifašistům, včetně komunistů a sociálních demokratů, a podílela se na křivdě spáchané na židech, kteří se vrátili z emigrace nebo z nacistických koncentračních táborů.

Další epocha konsolidace pohraničí nastala po roce 1948. Po únoru 1948 se spory o majetek staly neaktuálními a země ztratila dynamiku demokratické pluralitní společnosti. Evropu opanovala studená válka s ní i propagandisticky přiživovaný strach z Němců a s tím spojená vojenská ochrana hranic. Přes veškerou snahu státu a jeho orgánů i samotných obyvatel probíhalo osídlování a utváření nové společnosti obtížněji, než jak tvrdila propaganda.

Účinkují: Marie Štípková, Hanuš Bor, Petr Šmíd, Alena Zemančíková, Andreas Wiedemann a Ivo Kristián Kubák
Připravili: Alena Zemančíková a Andreas Wiedemann
Režie: Ivo Kristián Kubák

Spustit audio

Nejnovější hry a četba

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...