SERIÁL

Pojď s námi budovat pohraničí. Z knihy Andrease Wiedemanna, německého historika žijícího v Česku

Vysídlené sudetoněmecké obyvatelstvo 1945

S poválečným odsunem Němců z Československa vyvstala nutnost znovu osídlit hlavně pohraničí, které se potýkalo s velkým úbytkem obyvatel. Německý historik žijící v Česku Andreas Wiedemann o tom napsal knihu Pojď s námi budovat pohraničí. Jaké okolnosti provázely znovuosidlování nejen bývalých Sudet a jak se utvářela a stabilizovala nová společnost?

Po skončení 2. světové války došlo v českých zemích vůbec k největšímu přesunu obyvatelstva v dějinách. Vyhnání a znovuosídlování pohraničních území se bezprostředně týkalo pěti milionů lidí.

První skupiny českých osídlenců začaly přicházet do pohraničí už na jaře 1945, ještě v době, kdy zde bylo německé obyvatelstvo. Německý, v Praze žijící historik Andreas Wiedemann, autor historické monografie Pojď s námi budovat pohraničí (Prostor 2016) a spoluautor stejnojmenných Kontextů, v rozhovoru říká, že v jistý okamžik mělo pohraničí víc obyvatel než kdy předtím i potom. Příchod českých osídlenců velice zesílil tlak na vysídlení Němců a podobně, jako hovoříme o „divokém odsunu“, můžeme mluvit i o „divokém osídlování“.

Po této první fázi, v níž sehráli svoji negativní roli revoluční gardy a „zlatokopové“, kteří záhy opět odešli, se organizace procesu dosídlování chopil stát prostřednictví ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Angažovaly se v něm i politické strany.

Usídlování ve městě a na venkově

Proces dosídlování ovšem neprobíhal hladce ani rovnoměrně. Atraktivnější oblasti jako zemědělská jižní Morava či průmyslové oblasti severních Čech nacházely zájemce o přesídlení snáze než horské a neúrodné regiony západních a jižních Čech. Do těchto oblastí se nepodařilo přivést nové obyvatele ani s pomocí reemigrantů.

Hospodářský a sociální vývoj

Pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, bylo zrušeno 8 tisíc továren a zaniklo 70 tisíc živností. Zásadní roli v přebírání majetku sehráli národní správci, kteří se často ukázali být chamtivými a nekompetentními hospodáři: jejich působení konsolidaci poměrů v pohraničí často spíše bránilo, než aby zajišťovalo fungování nově osídlených regionů.

Symbióza a konflikty

Kromě českých obyvatel, kteří v pohraničí zůstali, těch, kteří tu před mnichovskou dohodou žili a nyní se sem vrátili, a Němců, kteří setrvávali jako kvalifikovaní specialisté, přišli do pohraničí i Češi z vnitrozemí. Další skupinou byli takzvaní reemigranti, tedy původem Češi, kteří však žili v jiných zemích už po generace. Mnozí z nich přijali zcela odlišnou kulturu a často mluvili jazykem země, odkud přicházeli, a česky neuměli. Byli to především Češi přicházející z Německa a Rakouska a Slováci z Rumunska. Největší skupinou Čechů, kteří si udrželi jazyk i vztah k někdejší vlasti, byli Volyňští Češi, kteří se stěhovali z Ukrajiny v Sovětském svazu na základě dvoustranné politické smlouvy (podobné smlouvy o reemigraci byly uzavřeny i s dalšími zeměmi). Mezi jednotlivými skupinami dosídlenců docházelo k napětí ohledně majetku, výhod a předností i kulturních a sociálních zvyklostí. Nové obyvatelstvo pohraničí rozhodně nebylo homogenní, státní propaganda však usilovala o přijetí nové hraničářské identity pro jeho obyvatele.

Identita hraničáře

Základy, na kterých se nová hraničářská identita začala budovat, byly historické (Bílá hora, husitství), propaganda pracovala s mýtem „slovanské národnosti“ a obecně se hrálo s národní kartou: v tom se nelišily národní socialisté a lidovci od sociálních demokratů a komunistů. Otázkám osídlování pohraničí však věnovala největší péči KSČ, která měla na své straně zejména mladé a sociálně nízko situované lidi, kteří v pohraničí doufali v šanci na nový život. Díky tomu, že novoosídlenci neměli hlubší vztah k zemědělským statkům, byla v pohraničí také jednodušší cesta ke kolektivizaci.

Pohraničí a celek státu

Ačkoliv na nutnosti odsunu Němců a dosídlení pohraničí se politické strany v poválečném Československu shodly, ve volbách roku 1946 vyhrála Komunistická strana Československa v pohraničí s větším předstihem před ostatními stranami než kdekoli jinde v zemi. Ve „vyklizeném“ regionu dokázala využít takřka laboratorních podmínek pro experiment s vytvořením nové, socialistické společnosti. Nutno ovšem připomenout, že přitom v rozporu se zásadami internacionální solidarity odepřela podporu německým antifašistům, včetně komunistů a sociálních demokratů, a podílela se na křivdě spáchané na židech, kteří se vrátili z emigrace nebo z nacistických koncentračních táborů.

Další epocha konsolidace pohraničí nastala po roce 1948. Po únoru 1948 se spory o majetek staly neaktuálními a země ztratila dynamiku demokratické pluralitní společnosti. Evropu opanovala studená válka s ní i propagandisticky přiživovaný strach z Němců a s tím spojená vojenská ochrana hranic. Přes veškerou snahu státu a jeho orgánů i samotných obyvatel probíhalo osídlování a utváření nové společnosti obtížněji, než jak tvrdila propaganda.

Účinkují: Marie Štípková, Hanuš Bor, Petr Šmíd, Alena Zemančíková, Andreas Wiedemann a Ivo Kristián Kubák
Připravili: Alena Zemančíková a Andreas Wiedemann
Režie: Ivo Kristián Kubák

Spustit audio