Pohádka o jedné líbezné biedermeirovské písničce

3. duben 2018
Český olympijský výbor představil nové verze české státní hymny, skladatel Miloš Bok

Smršť odmítnutí, s níž se během pár dní setkala snaha předsedy Českého olympijského výboru Jiřího Kejvala začít veřejnou debatu o případných změnách české státní hymny, byla poučná v mnoha ohledech.

Předně po mnoha letech pochybností se potvrdilo, že pořád platí „co Čech, to muzikant“. Hloubka vhledu do kritizované verze hymny dle skladatele Miloše Boka byla obdivuhodná. Národ, který jindy snadno ulétá na tónech hvězd normalizační hudby, najednou disponuje vybraným vkusem a výtečným hudebním citem a po srdci pozná, že to, co olympionici předložili k debatě, není dobrá hudba a upřímně řečeno ani žádná hymna.

Ano, Bokova verze (není to „jen“ úprava, nýbrž spíše přepis) je přebujelá a přehnaně majestátní a podstatně se míjí s jednoduchým písňovým základem původní předlohy; míjí se zjevně i s národní mentalitou, která není ani majestátní ani opulentní či dokonce hrdě sebevědomá, nýbrž naopak umenšená, umrněná, stažená do sebe, byť občas subverzivní, ironická (zejména když o nic nejde, se umíme vysmívat); přesto se zdá až necitlivé shodit celou tuto práci tím, že jde o paskvil a kýč, o nemístnou snahu upozornit na sebe, což nakonec zaznělo i z úst ministra kultury v demisi. Jistě, skladatelé jsou obvykle egomaniaci, zamilovaní do své práce a sami do sebe, a pan Miloš Bok asi nebude v tomto výjimkou, o to více překvapuje, že se nad tuto uměleckou samozřejmost nedokážeme povznést a místo k věci míříme debatu ad personam. „Katolický zpátečník a nepřítel soudobé hudby se chtěl vytáhnout, a takhle to dopadlo“…tak vypadá veřejná debata po česku.  

Předseda Českého olympijské výboru Jiří Kejval

Proto se i Jiří Kejval dozvěděl, že sportovci se nemají „montovat do hudby“, mají běhat, střílet góly a házet náčiní, a všechno ostatní nechat odborníkům. Občanská, ba vlastenecká aktivita byla okamžitě zamlžená politickou úvahou o vyhozených penězích, za něž by mohly sportovat děti. Tento politický kýč bývalých sportovců Jakuba Jandy a Milana Hniličky, dnes pravicových či pravě naladěných politiků, je mnohem zhoubnější než marný pokus skladatele Boka, protože zneužívá dobré pohnutky druhých k vlastní politické propagaci. Podobně jsou na tom levicové hlasy, které za akcí ČOV vidí snahu zamlžit skutečné problémy v České republice, jmenovitě, jak překrýt budování diktatury à la Andrej Babiš. To vše nakonec vytrhává sportovce ze souvislostí a dělá z nich stroje na medaile či propagátory fyzického pohybu, zatímco kulturní a společenský pohyb v širším smyslu je jim zapovězen. A přitom právě pokus začít debatu o státní hymně předložením jistě možnosti zpracování skladby mělo být tím, čím chtěli olympionici říct, že nejsou jen cvičky a činky.

To, že celou věc táhnou do veřejného prostoru právě sportovci, není překvapivé ani nelegitimní či nelogické. Vzpomeneme-li na chvíle, kdy byla česká společnost opravdu hymnou v posledních třech desetiletích spojena, nebyl to vstup do NATO či Evropské unie ani jiná politická akce; bylo to prakticky VŽDY u velkých sportovních vítězství. Ostatně právě letos připomínané dvacáté výročí vítězství hokejistů na OH v Naganu a záběry na plné Staroměstské náměstí zpívající hymnu (a pak Michala Davida) to dokazuje asi nejlépe a nejpřesvědčivěji.   

Ale zpátky k hudbě. K drtivému odmítnutí Bokova přepisu hymny. Pomineme-li odborné námitky vůči porušenému harmonickému proudu skladby či vůči nepokorné našlehané orchestraci nebo poznámky o protihlasu s novým tématem, který v Bokově kompozici tříští a rozmlžuje žádaný soulad, zůstává jako hlavní kritika to, že skladatel Bok potlačil prostý charakter písně „Kde domov můj?“. Má-li se hymna zpívat, pak to musí být hlavně píseň, nikoli monumentální skladba vesmírných rozměrů. „Byla jednou jedna líbezná biedermeierovská písnička o lásce ke krásné zemi,“ napsal k věci na Facebooku kolega Boris Klepal. „Potom přišel zlý Bok a umlátil písničku palicí. A to je, milé děti, konec pohádky.“

Jaká je nová verze české hymny v pojetí skladatele Miloše Boka? Diskuse s odborníky

Obraz s folklórními ornamenty a hymnou „Kde domov můj?“. Litografie, maloval a vlastním nákladem vydal R.H. Ivan Letenský,  počátek 40. let 20. století (z knihy Státní hymna České republiky v proměnách doby)

Český olympijský výbor představil nové verze české státní hymny. O nové aranži písně Kde domov můj diskutuje Dita Hradecká se svými hosty, Markétou Kabelkovou, Viktorem Velekem a Miroslavem Pudlákem. 

Konec pohádky to ale, milí čtenáři, nebyl. Zlého Boka bez milosti vyhnal lid, kterému se ta hudba umlácená palicí vůbec nelíbila, a radostně se vrátil ke své líbezné písničce, kterou i díky tomu zlému skladateli měl najednou ještě více rád. Veřejná debata nad jedním ze státních symbolů a jeho možnou moderní podobou skončila ještě dříve, než doopravdy začala, protože se ukázalo, že ji nikdo nepotřebuje, neboť si vystačíme s oblíbeným biedermeierem, na který nám nikdo sahat nebude. Identifikace s biedermeirem je v Česku zjevně nejsilnější tradice. Identifikace se stylem, který se vyznačuje sebeuspokojením s vlastní kulturností a útěkem od politiky, a také uměřeným měšťáckým výrazem spořádaných domácností, lidí, kterým se kdysi říkávalo šosáci…

Na jednu společenskou ne-debatu to není zas tak málo zjištění. Třeba nakonec ani nezůstanou ležet ladem a budeme je umět později rozvinout dál. Prozatím máme klid. Pohádka skončila – můžeme jít spát.