Poezie Ivana Diviše
Thanathea je název sbírky, vydané v roce 1968. Rok nato musel básník emigrovat do Německa. Na jeho další knihy čtenáři čekali až do druhé poloviny 70. let. Sbírky - Noé vypouští krkavce (1975), Přece jen (1977) a Průvan (1978) - byly vydány v Torontu a v Mnichově a do naší země se přes železnou oponu dostávaly tajně.
Ivanu Divišovi sudičky do kolébky spíše nadělaly než nadělily... Tento slovní obrat je naprosto adekvátní básníkovu osudu i charakteru jeho temperamentní poezie, která se nevyhýbá jadrným výrazům (při četbě jeho básní a při poznání jeho životních strastí mám chuť užít i silnější výraz).
První trpké zkušenosti ho potkaly za války, kdy byl zatčen a vyslýchán gestapem. Přes mnohé těžkosti dokončil střední školu (ve 21 letech), další studium na univerzitě mu znemožňovali komunističtí kádrováci. Věnoval se literatuře (první básně vydal v letech 1946 a 1947), pracoval jako redaktor, ale ve svých osobních vzpomínkách rád zmiňuje dělnická povolání (soustružník), která dlouhá léta vykonával v Liberci a v Praze. Důležitým zlomem v jeho životě i tvorbě bylo obrácení na víru (1964), setkání s Bohuslavem Reynkem a dalšími takzvaně "katolickými" básníky.
První léta emigrace v Německu (po r. 1969) byla velmi smutná a osamělá, kontakt s rodnou "macešskou" zemí a svými čtenáři začal opět navazovat díky práci v rádiu Svobodná Evropa. Po roce 1989 navštěvoval domov z Mnichova, nějakou dobu bydlel v Praze, ale jeho návrat do vlasti nebyl úplný. Jakéhosi zadostiučinění se mu dostalo v podobě publikací a veřejných uznání. Vycházely mu starší sbírky, byl s ním natočen televizní pořad z cyklu GEN, získal medaili I. stupně Za zásluhy (v roce 1997) - tedy pocty, které se oficiálně dávají zlobivým básníkům, až když jsou za zenitem, "aby se neřeklo".
Divišovu poezii nelze hodnotit všeobecnými měřítky. Přirozeně inklinuje k spontánní, jadrné a ostré výpovědi. Dává potřebné uvolnění a úlevu od denního marasmu, čímž se - ve smyslu Sartrovy obrácené katarze - blíží existencialismu. Diviš ale nepůsobí materialisticky, jako většina umělců tohoto směru (a sám duchovní otec existencialistů Sartre). Jeho cítění - přestože odráží pozemské útrapy - je náboženské a duchovní.
Ukázky z Divišovy poezie recitují Blanka Bohdanová a Boris Rösner. Režii má Vladimír Tomeš. Pořad vysílá ČRo 3 - Vltava v sobotu 16. února ve 22,45 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
