Poetické kastaněty Hany Pachtové

9. září 2005

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Název edice brněnského nakladatelství Petrov "Nezavedení" by mohl svádět k domněnce, že jde o publikace autorů snad nezkušených, teprve se rozbíhajících po literárním poli a hledajících své místo. Případ Hany Pachtové (nar. 1971) je důkazem toho, že edice ("Nezavedení" je současný název dřívější edice "New line") je sice určena mladším autorům, ale ona obdivovaná "nezavedenost" tkví především v osobitosti, originalitě spisovatelského gesta, v umném svérázu a výjimečnosti.

Dle informací na záložce knihy spolupracuje H. Pachtová s Českým rozhlasem (Vltava a Olomouc) a své povídky již publikovala například v časopisech Babylon, Dobrá adresa, Psí víno, Tvar či Týdeník Rozhlas. Podle sdělení R. Kopáče v doslovu soubor uvedený v knižní podobě obsahuje deset povídek z let 2002-2003. Rozměr povídek H. Pachtové je omezený pouze nejobecnějšími hranicemi danými skutečností, že jde o mladou ženu v postmoderní situaci, snažící se promísit zřejmě osobní zkušenost do tvaru suverénní a přímé výpovědi. Především jde o projev člověka (autorka nezakrývá "ženskost" svého pohledu a ženy či dívky jsou hrdinkami většiny povídek) na prahu středního věku s vějířem možností a příležitostí i s fádní nabídkou pseudo-pestrosti zážitků vršených více pro množství než pro reflexi. Spisovatelka zcela jistě nezamýšlela formulovat nějakou cílenou generační výpověď. Tu dokáže čtenář vysublimovat ze souvislostí jednotlivých obrazů.

Obal knihy Bůh je pes|foto: www.ipetrov.cz

Texty Hany Pachtové jsou prezentovány jako tlumené, snové, plné básnivé obraznosti. Nutno je však autorce především přiznat, že své právo na "kouzlo nezavedenosti" si vybojovala čestnou zbraní neotřelé nápaditosti. Její paradoxní realisticky lyrizovaná poetika je nadějně zajímavá. Obdivuhodné jsou kaskády krátkých přesných vět, intenzitou připomínající kulometnou palbu či klapot kastanět. Samozřejmé a pochopitelné je, že napětí a překvapivost nejsou v jednotlivých povídkách stejně "vysoké" a konstrukce není stejně lehká a výrazná. Čas od času je vysloveno klišé příliš omšelé a nadmíru vágní - Bála jsem se duchů a jedné kresby Aléna Diviše. V některých momentech jako by autorka příliš podlehla vlastním vzpomínkám a znovu se jim poddala. V naivitě a pod tlakem emocí je zpětně vtahována do nitra dění (Čisté radosti). Promyšlený nadhled literátky se převrací do přízemní holčičí zpovědi. Oproti tomu líčení přerůstání dětských překvapení (Narozeniny) do poznání, že samostatnost může mít dimenze mohutnější, než je možné zvládnout, (Juan) patří k nejpoutavějším.

Hana Pachtová|foto: www.ipetrov.cz,www.ipetrov.cz

Živým a bystrým jazykem zachycuje H. Pachtová sebestředné, pozorující a zpytující se ego. Její pohled ještě není zcela distancovaný a položky vlastního životopisu jsou ještě odečitatelné. Čtenáři je nabídnuta dvojí cesta. Buď sleduje popis a promýšlení monotónního, každodenního a známého malého egoistického světa vlastního "já" s nevyrovnaným vztahem k otci, k Bohu, k mužům vůbec, se škálou emancipace a závislosti. Nebo nahlédne matný podklad malby slov, jejichž celek se spíš blíží fantazii poezie než pravdivosti prózy.

Hana Pachtová, Bůh je pes, Petrov, Brno 2005, edice Nezavedení, 110 s.

autor: Milena M. Marešová