Podzimní kočičky

14. září 2006

Kočičky patří k tradičním rekvizitám předjarních fejetonů. Aby předběhla rostlinnou konkurenci, raší vrba jíva ještě za mrazů, ale svá květenství umí chránit hebkým osrstěním. Jehnědy na větvích opravdu vypadají jako schoulená zvířátka.

O podzimních kočičkách se nepíše, ačkoli se na ně dá ve vsích také narazit. Raději kvůli nim ani nechodím na večerní procházky se psem, i když podzimní vzduch sladce voní, chlad osvěžuje a okna hospody pod kostelíkem přitažlivě září do prodloužené tmy. Podzimní kočičky jsou opravdové. Venkovské kočky, které se smějí toulat po nocích, je vrhly v tajných úkrytech. Koťata si s maminkami nějaký čas užívala tepla pozdního léta, ale když se ochladilo, do lidských příbytků s nimi vpuštěna nebyla.

Podzimní kočičky číhají v křoví u cest jako něžní lapkové. Vyzbrojeny jsou pouze dojemnou bezbranností. Možná se některé opravdu povede okouzlit a svést nějakého náhodného kolemjdoucího k tomu, aby si ji vzal domů a začal se o ni starat, ale já už mám psa a kocoura, o rodině ani nemluvě. S dalším zvířetem by mne žena hnala.

Dřív se nadbytečná koťata hned po narození topila. Jeden soused mi vyprávěl, že se vždycky opil a čerstvý vrh pak hodil do rozpáleného kotle ústředního topení. V jedné své pozdní, notně depresivní próze popisuje Bohumil Hrabal, jak ve zpola nepříčetném zoufalství zabíjí koťata úderem o strom. V současnosti velí útlocit kočky buď hlídat a nepouštět ven, nebo je nechat vykastrovat.

Setkání s podzimním kotětem mi pokaždé nalomí srdce. Pes je hulvátsky zahání, ale ono nás zpovzdálí sleduje s prosebným mňoukáním, před hospodou věrně čeká, až dopiju své pivo a pak nás doprovází až před dům. Když je opouštím, cítím se jako vrah. Utěšuji se pouze tím, že někdo s autem, například obecní strážník, kterého si platíme z daní, mláďata posbírá a odveze do útulku, kam si zájemci chodí vybírat domácí mazlíčky.

Kotě

Minulý týden jsem se uprostřed Prahy poprvé setkal se zbrusu novou podobou podzimních kočiček. Vlastně nebyly ani tak podzimní jako celoroční, ba nadčasové. Vypadaly jako vždy půvabně a navíc jim kdosi věnoval neobyčejnou péči. Ležely v košících, kolem krku měly mašle a byly k zulíbání. Jedno jsem pohladil. Opravdu, pravá kočičí srst. Jenže svádivě přimhouřená očka byla skleněná. Na tržišti jich měly plný stánek. Jedna vycpaná kočička stála kolem pětistovky.

Hle, jak lze elegantně naložit s nadbytečnými tvorečky, aby se roztomilost, jež měla původně napomoci jejich přežití, posmrtně zhodnotila. Nedá se dokonce vyloučit, že si je výrobce vybral v útulku.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.