Podpora amatérských divadel

Můžete říct něco o podmínkách současného amatérského divadla? Je víc těch experimentálních, hledajících souborů? Jaké mají zázemí a podporu od ostatních, nejen od svých blízkých, a od škol?

Soubory tu podporu v podstatě mají, ale těžko se jim hledá. Vzniknou buď při škole nebo při nějakém kulturním zařízení, často vytvoří občanské sdružení, aby měli právní subjektivitu kvůli možným grantům. Většina souborů hraje prostředky chudého divadla, někdy vědomě, někdy nevědomě. Jednoduše proto, že nemají prostor a prostředky na výpravu. Je to dobře, nemohou se schovávat za barvité kostýmy, dekorace a šílené konstrukce a mohou sdělovat to důležité hereckým projevem a výrazem. Kromě toho jsou tady soubory, které se dopracovaly na úroveň vědomé výpravy, která tvoří integrální složku inscenace na stejné úrovni, jako je ta výpověď a herectví. Můžu zmínit Společnost dr. Krásy, Dred v Náchodě, Nejhodnější medvídky nebo Dno z Hradce Králové i další. To je jedna stránka podpory.

Z představení|foto: archiv souborů

A ta zpětná vazba na jejich pokusy a tvorbu?

Druhá stránka podpory jsou diváci. Pochopitelně - tito divadelníci hrají pro své vrstevníky, v místě, kde vznikají a působí a otázka je, co dál. Některé soubory se už dostaly na festivaly, už si vytvořily vlastní strukturu výměnných zájezdů. Hrají relativně pravidelně a chodí se na ně. Ne proto, že by měly novou inscenaci, ale proto, že je vedou zajímavé osobnosti. Člověk je chce vidět v těch chvílích, kdy něco vzniká. V posledních letech se projevuje vliv klipové kultury, struktura inscenací se proměňuje a to se odráží ve scénografii i způsobu výpovědi. To, o čem jsem mluvil, že tvůrci nejsou technicky vybaveni, ať už mám na mysli herectví, režii, dramaturgii nebo další složky, občas ustupuje do pozadí, protože hlavní výpověď tvoří struktura. Ty prvky jsou stavěné na sebe a vedle sebe a výpověď vzniká z toho. Nikoli precizním provedením, nikoli z dobrého přenesení jazykové informace, textu, z herce na diváka. Loni mělo obrovskou divadelní výpověď a právě v těchto složkách nebylo nejlepší pražské divadlo Sergej a jejich představení Pomeranč. To je příkladem, že síla těch prvků může ovlivnit výkon ve smyslu divadla počátku minulého století.

Z představení|foto: archiv souborů

Jaká témata vyhledávají mladí divadelníci, proč se jim vůbec věnují, co vyhledávají? Spoustu jich určitě znáte z osobního kontaktu, z rozhovorů...? Co byste řekl o svém pozorování?

To je složitá otázka. Vždy je v tom určitá míra exhibicionismu a potřeby seberealizace, bez toho se divadlo dělat nedá. Jde o to, jak se k tomu přimíchají jiné prvky, nakolik se objeví někdo, kdo to dokáže pojmenovat a říct, "chci někomu něco sdělit". Ze začátku neuvažují hlavně studenti nad tím, proč divadlo dělat. Je to aktivita, kdy můžou cosi přetavit na něco jiného. Třeba je nadchne účast na samotné tvorbě. Pak začnou zjišťovat, že když něco vzniká, můžou dát něco i tomu, kdo se "jenom" dívá. Někdo jiný zase vychází z toho diváckého hlediska, začne ho vzrušovat přítomnost u nějakého výkonu, že se něco děje, chce si to zkusit. Motivace jsou různé, každý má jiný cíl. Jsou soubory, jejichž představení vznikne jako školní úkol nebo vzniknou z recese, z hecu a jsou další, která vzniknou, protože protagonisty něco štve. Málokdo dělá divadlo proto, aby vydělával a málokdo to dnes dostane jako stranický úkol.

Z představení|foto: archiv souborů

Pokud mluvíme o kultuře v regionech, mohl byste uvést příklad nějakého divadelního sdružení, které se stalo jakoby kulturním centrem pro své okolí a udělalo velký kus práce?

Především u mladého divadla to závisí na osobnostech. Tam, kde jsou, tvorba pokračuje. Když se obrátím do minulosti, kdy existovaly okresy i kraje a jejich kulturní střediska, bylo více souborů a více času. Aktivity třeba suplovaly politickou činnost. To vše skončilo, ale někde zůstala centra, kolem kterých zůstalo divadelní dění. Nejvýrazněji je to vidět v Hradci Králové. Tam jednak existuje kulturní středisko Impuls, které se věnuje dění v celém kraji, pomáhá i v Pardubickém kraji. Jako protiváha k tomu je ZUŠ Na Střezině, kde působí divadélko Jesličky a stálá scéna s pěti nebo šesti soubory a skupinami. Ta dokáže celoročně naplnit program pro hradecké spoluobčany. Je to obrovská škola, odkud vyšla celá řada osobností, které se potom vydaly na profesionální dráhu.

Litujete toho, že některé amatérské soubory se nevěnují přímo profesionálnímu divadlu? Že to divadelní podhoubí neprezentuje víc veřejně své kvality?

Našlo by se mnoho souborů, které se pohybují na hranici mezi amatérismem a profesionalismem ve smyslu toho, že se tím živí nebo neživí. Myslím si, že otázka toho, že by se nějaký soubor měl zprofesionalizovat s tím nemá nic společného, vůbec to není o kvalitě. Pro většinu souborů je možná lepší, když zůstanou na amatérské bázi, i když tvoří a hrají často. Jejich úroveň je ve smyslu výkonu a sdělení často vyšší než u některých profesionálních divadel. Zůstávají amatéry, mají svá vlastní zaměstnání a pak je to podle mě v pořádku.

Jaký cítíte v současnosti zájem veřejnosti? Co naplňuje teď amatérské divadlo za funkci, pokud se tímto způsobem dá o tom mluvit?

Někdy mám pocit, a neodporuje to tomu, o čem jsem mluvil, že amatérské divadlo má své určité diváky. Celá ta sféra tvůrců a příjemců je menšinovou částí našeho obyvatelstva. Možná, že většinu lidí tato věc ani nezajímá. Nemyslím, že by to dřív bývalo jinak, ale tento přístup s sebou nese své důsledky ekonomické a legislativní. Může to mít větší důsledky nežli dřív. Teď se škatulkuje víc, než by se mělo, komunikace je obtížná. Ale jde o záležitost velice individuální a existují subjekty, které mají schopnost vše propojit.

Z čeho vy máte radost u tohoto způsobu divadelní tvorby amatérů, kteří experimentují a snaží se zpracovávat netypické nápady?

Největší radost mám z tohoto, když věci fungují a povedou se. Když jsem při tom. Pro mě osobně je to hlavně dílna pro mladé divadelníky v Šumperku. Vkládám do ní hodně ze sebe a snažím se ji vést tak, jak bych sám chtěl. Vidím tam lidi, kteří něco vytvoří a mají z toho radost, něco z nich potom je. Mně se podaří akce v rámci Artamy udělat zajímavě, relativně levně, ale přitom náročně. Líbí se tam i lektorům, kteří přijedou poprvé, a z toho mám radost. Z čeho nemám radost, je první šok, kdy mi začnou vykat, a uvědomuji si, že člověk stárne a stárne...

Jakou si představujete budoucnost a možnosti v této oblasti?

Amatérská scéna bude existovat pořád dál. Budou se proměňovat lidi a trošku témata, ale nepůjde o nic důležitého. Myslím si, že se víc specifikuje sféra studentského divadla, protože školství musí jít cestou větší tvořivosti a to s sebou ponese všechny kulturní a komunikativní aktivity. Možná bude míň souborů lidí, kteří divadlo dělají ve svém volném čase a po zaměstnání. Jsem rád, když se ty komunikativní záležitosti divadla přenášejí do života. Myslím si, že lidi, kteří projdou dobrými dětskými nebo studentskými soubory, jsou obohacení, že se lépe dokážou vypořádat se životem. V tom je divadlo výborným prostředkem. A pak má smysl, když se v divadle objeví nějaká "nová" kvalita, hledání neobvyklého, z čeho něco vznikne. Nestačí to samo o sobě, musí se projít tisíci možností a pak zahodit devět desetin nápadů. Taková by mohla být perspektiva věcí. Dovednost orientovat se, komunikace, všímání si věcí kolem sebe, vnímání druhého tak, jak on vnímá mě, a přetavení v sobě samém - to spolu souvisí a propojuje se právě v divadle.