Podpaměti nadané ostrým viděním básníka
Básník Jan Zahradníček kdesi prohlásil, že každá báseň je pouhou žhavou okují, odpadlou z mohutné kovadliny prožitků. Podobně by bylo možné přirovnat vzpomínky nebo paměti k několika jiskrám, které odlétly z širokého ohniště života. Jsou pochopitelnou výsečí celku, ale současně mohou zajímavě nasvítit "pěnu" dní i hlubinu zakoušení.
Podobný dojem vyvolávají útržky vzpomínek Josefa Mlejnka (nar. 1946), básníka, překladatele, literárního a divadelního kritika, dobře známého i čtenářům Týdeníku Rozhlas.
Mlejnkovo knižní o(b)hlížení nese název Nelegendy o malých inkvizitorech s podtitulem Podpaměti (vydalo je havlíčkobrodské nakladatelství Hejkal s tuze nepovedenou obálkou). Shodou okolností v genezi knihy figuruje Český rozhlas - Josef Mlejnek byl před časem požádán brněnskou redakcí Českého rozhlasu o několik pokračování svých vzpomínkových reflexí. Ty nakonec stojí v základech širšího, dovyprávěného celku, který je rozpažen mezi západočeské dětství a dospívání (s genealogickými rozvzpomínkami třeba na děda, který na Volyni vlastnil větrný mlýn), brněnská studia, vysočinské přebývání (metodik v okresním kulturním středisku a následně krmič v JZD) až po sklonek osmdesátých let (kotelník i samizdatový nakladatel) a popřevratové doby (spoluzakladatel kulturních časopisů).
Krajina Mlejnkovy knihy je barevná a reliéfní, autor žádné nostalgické ohlížení nepěstuje. Jeho humor je gogolovsky přesný, vidění ostré. Například okresní město sedmdesátých let (Havlíčkův Brod) je tu popsáno velmi plasticky - malé i velké smrti, groteskní figurky i zupáčtí aparátčíci, přátelské blízkosti i udavačství, podaná ruka i estébácká šikana. A to vše v dusivém zcepenění času a současně v prostoru umožňujícím samostudium a setkávání s přáteli. Mlejnek ve svém vidění nezapře básníka. Neomalovává, ale vyvolává: zvuky, chutě i jemná, detailní pohnutí (např. "Byl slunný jarní den a jí ve tváři naskákaly jemně znatelné pihy"). Básník je však také ten, který nemlží, nerozostřuje a dobývá paměť v co nejcelistvější podobě. Proto v jeho normalizačních časech můžeme potkat nejen lidi statečné a zaprodané, ale také ty, kteří se - byť v bolševických strukturách - dokázali chovat čestně a slušně. Sympatickým tónem Mlejnkových Nelegend je nelegendistický autoportrét - ani suverén, ani hrdina, ale kdosi, kdo se učí porozumět Božím nápovědám a tajemství světa. Venkovanské zkušenostní podloží, konverze ke křesťanství, očistná "lázeň" vážné nemoci, setkání s dílem B. Reynka a J. Floriana, ale také bolestná zakopnutí, ztroskotání některých vztahů a rozchody s přáteli tvoří předivo, ze kterého jsou tkány dějiny duše. Ty jsou v Mlejnkově knize naznačovány, netvoří ústřední osu vzpomínek.
Otázka, zdali jsou Mlejnkovy Nelegendy předčasnými paměťmi, není na místě. Jsou psány v pravý čas, neboť je v nich vysloveno i cosi za generační souputníky, kterým se jazyk nikdy nerozvázal a nerozváže.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
