Podivín Diviš

Prošel bezdomovím v Paříži, vězením, internacemi v uprchlických táborech a návratem do své vlasti, kde ho příznačně čekal zase "underground". Na konci jeho života zasvitlo světlo, které našel v procítěné víře, ale odcházel opuštěn. Nyní se mu díky jeho dílu má vše vracet.

Přestože se narodil v typicky venkovské oblasti, jeho naturel ho táhl do světa. V Praze se věnoval základům studia, ale jako mnoho jiných umělců toužil po Paříži. Začátkem dvacátých let se do ní vydal, ale ne jen tak na okouzlující výlet jako poetisté, ale natrvalo, kvůli tvorbě. Hmotné okolnosti neměl nikdy příliš příznivé, i proto se díval na pařížský život z druhé strany. Špinavá zákoutí pod mosty, kreolské prostitutky, lidé na okraji, ale taky noční život, zvěřince a cirkusy, inspirovalo ho vše. Žil trochu na okraji společnosti, ale i proto se mohl vášnivě věnovat tvorbě, občas v halucinačních vizích. Několikrát se vydal do Bretaně i do severní Afriky, kde byl o něco šťastnější. Pak ale přišla válka, vymyšlené obvinění ze špionáže a vězení Santé, internační tábory v zemích kolem Atlantiku. Jediné další pěkné období zažil až při pobytu v New Yorku a chvíli ve vlasti, dokud mu komunistický režim nezabránil jako většině ostatních ve šťastném a plnohodnotném životě.

Alén Diviš: Miluji Tě!|foto: galerierudolfinum.cz

Koncepce výstavy v Rudolfinu je velmi citlivě propracovaná. Jak už jsem předeslal, Divišovo dílo neoplývá jasnými a veselými náměty, používal většinou barvy zemité a spoustu tmavých ploch. Proto má citlivé nasvícení velký význam, který podtrhuje celkové vyznění. Začíná se chronologicky a prvním artefaktem je jeho kufr, což vystihuje život plný putování a hledání svého místa. Jde o prvek existenciální, ale to se ostatně týká všeho v Divišově vnímání umění a života. Po začátcích v Čechách se přesouváme do Paříže, kde strávil téměř dvacet let. Portréty lidí na okraji společnosti nesou inspiraci kubismem, ale postupně se stávají klasičtějšími v pojetí. Co ale vystupuje čím dál víc na povrch, jsou narůstající znaky halucinací, například v obrazech inspirovaných cirkusem a zvěřinci se zvířecí a lidské tvary začínají proplétat, lidé nabývají primitivních organických tvarů, a to často velmi neosobních. Možná šlo o vliv jeho zájmu o africké nativní umění, možná taky o následek strádání a utrpení. To vnímal tak silně, že se vše odrazilo například v obraze Černošský Kristus, kdy trpící spasitel má jasnou černošskou podobu. Velmi citlivě zachycoval výrazy obličeje, který často zanechával se zavřenýma očima portrétovaných, což přináší pocit úlevy vnímatele, ale také náznak rezignace zúčastněných.

Jeho blízkost marginalizovaným bytostem se přenášela čím dál tím víc do jeho života. Jakoby plynule přecházely náměty obrazů do jeho osudu. Uvěznění v těžkém žaláři v Santé ho poznamenalo viditelně až do konce života. Od té doby jeho dílo nese znaky zmaru a smrti, na téměř žádném obraze nechybí kostlivec či připomenutí konečnosti života. Vězeňské zdi mu zprvu vnutily, poté sám přijímal materiál písku, kartónu a později už na svobodě kvaše, kterými předznamenával art brut. Poté už viditelně je do utrpení světa a blízkých ponořen tak, že dokáže vše tragické pojímat i ironicky, což nejvíc vystupuje u plánovaných ilustrací k Erbenově Kytici, například k baladě Vodník či Svatební košile, taky u obrazového materiálu vázaného na povídky Edgara Alana Poea. Postupně zaznamenáváme i světlé okamžiky v jeho díle, ale to už se projevuje jeho silná a emotivní křesťanská víra. Věrný své umělecké minulosti vypichuje to bolestné a nejsložitější, přesto lze cítit neuvěřitelnou pravdivost v pojetí, které ovlivňovalo ve vzdoru vůči komunistickému režimu spoustu mladých umělců své doby.

Alén Diviš: Cirkus|foto: galerierudolfinum.cz

Dlouhou dobu byl Alén Diviš pro umělecký svět téměř neznámý, ale od sedmdesátých let je znovu objevovaný. Obsah jeho díla se svou tektonickou silou vyšel navenek a místo v prestižním výstavním prostoru mu právem náleží. Možná, že výstava je po architektonické stránce až příliš propracovaná a promyšlená, ale to nic neubere na silné výpovědi o světě a životě, která se vám hluboce dostane až do morku kostí. Takový boj se musí pozorovat jen s fascinací.