Podílel se na vymýcení neštovic a bojoval proti bioterorismu. Epidemiolog Zdeněk Ježek a jeho Osudy

26. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zdeněk Ježek, epidemiolog (2014)
0:00
/
0:00

Zdeněk Ježek byl skutečným Rytířem lékařského stavu. Významně se zasloužil o vymýcení největšího zabijáka lidstva od dob faraónů – přírodních černých neštovic – na naší planetě a byl se svým týmem součástí programu WHO, dvakrát navrženým na Nobelovu cenu míru. Celý život cestoval za nemocemi a epidemiemi do nejrůznějších zemí světa, od Mongolska až po africké Kongo, kde pomáhal likvidovat epidemii Eboly. Poslechněte si jeho Osudy.

V pořadu hovoří také manželka Eva Ježková.
Připravil: Lukáš Fišer
Premiéra: 25. 3. 2021

Doc. Mudr. Zdeněk Ježek, DrSc. (1932–2019) se narodil jako dítě českých vlasteneckých rodičů v sudetském Liberci. Jeho tatínek bojoval proti Němcům v organizaci Obrana národa a po válce proti komunistickým „novým pořádkům“, a proto byla celá rodina perzekuována. Komunisté nedovolili talentovanému mladíkovi studovat vysněnou medicínu, ale protože nebyl dostatek posluchačů, po několika letech mu umožnili studium na lékařské fakultě hygienické v Praze, kde se seznámil s profesorem Karlem Raškou a posléze nastoupil k němu do Ústavu epidemiologie a mikrobiologie.

Český epidemiolog ve službách WHO

Nejdříve na Kolínsku likvidoval tuberkulózu krav, která se přenášela mlékem i kapénkami. Jeho práce si všimli experti WHO a vybrali si jej pro společný projekt WHO a mongolské vlády. Hledali lékaře, který by se vyznal v oboru, uměl anglicky a rusky, byl náturou skaut připravený cestovat a snesl -50°C v zimě a +50°C v létě. Zdeněk Ježek nabídku přijal – byla to jediná možnost, jak se mohl jako nestraník dostat za hranice.

Do Mongolska odcestoval i s celou rodinou – manželkou a dvěma dětmi. Zde řešil především nákazy přenosné ze zvířat na lidi. Prim hrála brucelóza. Děti zabíjely epidemie záškrtu, mnoho jich umíralo na spalničky a průjmová onemocnění. Mudr. Ježek se svými spolupracovníky postupně zorganizoval první celostátní plošnou vakcinaci proti dětským nákazám, proškolil stovky spolupracovníků a získal vynikající pověst.

Mise proti neštovicím

Díky tomu počátkem 70. let jej ústředí WHO poslalo do Dillí, kde se stal epidemiologem programu eradikace neštovic pro jihovýchodní Asii. Program podporoval eradikační aktivity i v Bangladéši, Barmě, Indonésii, Nepálu a na Srí Lance. Nejkritičtější byla situace v Indii. V roce 1974 jen za jediný květnový týden bylo hlášeno více než 8 tisíc vesnic a měst nově postižených variolou a 11 tisíc nových případů. To vyžadovalo mobilizaci celé armády místních zdravotníků – tvořilo ji kolem 100 tisíc krátkodobě najatých osob, jež vyhledávaly postižené lokality, 30 tisíc vakcinátorů, kteří pečovali o nemocné, o jejich izolaci a očkovali všechny osoby v jejich okolí, a to vše pod dohledem 8 tisíc lékařů. Po dvou letech intenzivní práce se malému týmu WHO podařilo přerušit přenos neštovic jak v Indii, tak v Bangladéši.

Zbývalo vymýtit neštovice z Afrického rohu a ústředí WHO Mudr. Ježka poslalo zlikvidovat neštovice i tam. Velet zničení posledních endemických /přírodních/ neštovic na planetě byl největší životní úspěch skromného lékaře z malé země uprostřed Evropy. Ročně neštovicemi onemocnělo na planetě 10 milionů lidí a z toho 2 miliony zemřely. Rozměr tohoto utrpení lidí, kteří umírali v bolestech a při plném vědomí, za dobu existence lidstva je nepředstavitelný.

V roce 1980 byl Mudr. Ježek vyslán WHO do konžského Brazzaville, kde působil jako poradce pro nakažlivé nemoci. Poté organizoval program epidemiologické surveillance ortopoxvirových nákaz a afrických virových hemoragických horeček v oblastech západní, střední a východní Afriky.

Od roku 1985 vedl program posteradikační surveillance neštovic a dalších významnějších ortopoxvirových nákaz. Je jedním z autorů a editorů rozsáhlé prestižní publikace WHO Neštovice a jejich eradikace (Ženeva, 1988). Výsledky studie ortopoxvirových nákaz ve střední Africe publikoval v monografii Human Monkeypox, kterou obhájil jako disertační práci k získání hodnosti doktora věd (1991).

Boj proti AIDS a ebole

Zkušenosti MUDr. Ježka se WHO rozhodla využít při boji proti další nebezpečné nemoci – AIDS. V roce 1988 byl převelen do nově se rozvíjejícího Globálního programu AIDS. Byl pověřen organizováním aktivit omezujících šíření HIV v zemích spadajících pod regionální úřadovny WHO v Dillí a Alexandrii, potom se stal zástupcem ředitele Úřadu WHO pro výzkum HIV/AIDS. V roce 1996 byl Mudr. Zdeněk Ježek vyzván ústředím nově vzniklého programu OSN pro AIDS (UNAIDS), aby jej reprezentoval v Ruské federaci. Spolu s místními organizacemi čelil třem epidemiím: šíření AIDS, venerických chorob a doprovázející epidemii užívání drog.

Za celou dobu své práce v epidemiích jsem si na umírání a smrt nezvykl.

V polovině 90. let jej WHO povolalo na nebezpečnou misi do Zairu, při níž zahynulo i několik zdravotníků, tentokrát proti viru Ebola. Jako vedoucí mezinárodního týmu byl pověřený likvidací epidemie Eboly v třistatisícovém Kikwitu. Situace byla delikátní – z 315 postižených bylo 80 zdravotníků, kteří omylem diagnostikovali ebolu jako úplavici, později jako typhus abdominalis. Doc. Zdeněk Ježek o tom později napsal: „Po celou dobu svého profesního působení jsem se snažil soustředit na daný úkol. Zároveň jsem si uvědomoval, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí, a dospěl jsem k vědomí, že se ztrátami musíme počítat, bohužel. Přesto, když kolem vás mnoho lidí umírá, je to strašné, deprimující. Za celou dobu své práce v epidemiích jsem si na umírání a smrt nezvykl. Během epidemie můžete odpočívat tak 3–5 hodin denně. Lehnete si, ale stejně neusnete. Před očima vám defilují tváře malých děti, které jste za dne viděli, poseté zhnisanými neštovičkami. Umírají v bolestech při plném vědomí. Největší otřes působí, že jim nemůžete pomoci, že nemůžete zabránit jejich utrpení.“

Zklamání z tajných pokusů

I ve vysokém věku nepřestával docent Zdeněk Ježek pracovat. Přednášel, publikoval, společně se svými kolegy z WHO usiloval i na půdě OSN o konečné vymýcení neštovic z vojenských utajených laboratoří.

Odhalení faktu, že v utajených laboratořích probíhá testování neštovičného aerosolu, že pokračují práce na genetické alteraci viru varioly, pro mne bylo největší profesní ranou a celoživotním zklamáním.

Napsal o tom: „V 80. letech, tedy už po vymýcení varioly, jsme netušili, že se v ruských výzkumných centrech budují kapacity pro hromadnou výrobu jejího viru. Nevěděli jsme, že v utajených laboratořích probíhá testování neštovičného aerosolu, že pokračují práce na genetické alteraci viru varioly. Jisté varování přineslo zjištění, že koncem 80. let Rusko, USA, Kanada a Izrael pokračovaly v očkování svých armád protineštovičnou vakcínou. Bylo jasné, že mají od svých zpravodajských agentur zprávy, že někde v utajených laboratořích se provádějí pokusy s virem neštovic. Odhalení tohoto faktu v polovině 90. let pro mne bylo největší profesní ranou a celoživotním zklamáním. … Utěšuje mne, že zneužití biologických agens, včetně varioly, jak bioteroristy, tak vojáky je dnes morálně i eticky odsouzeno téměř všemi zeměmi civilizovaného světa. Nám lékařům epidemiologům ještě zbývá v rámci OSN prosadit, že úmyslné rozšíření viru varioly v současně bezbranné (neočkované) populaci je nutno považovat za nejtěžší mezinárodní zločin proti lidskosti.“

Srdcem i duší skaut

Po celý život svého muže doprovázela na cestách po světě i jeho žena Eva Ježková. Seznámili se na skautském táboře, kde působil osmnáctiletý Zdeněk jako vedoucí, a prožili spolu po celý život. Zdeněk Ježek měl indiánskou přezdívku Muskwa/Medvěd/, dle knihy H. M. Battena: Tulák Muskwa. Kvůli činnosti skautského vedoucího byl Zdeněk Ježek i vyšetřován komunistickou policií v procesu, vedeném proti skautské organizaci. Oba manželé zůstali srdcem i duší celoživotními skauty.

Jak v případě zánosu exotické nemoci, tak v případě teroristického ataku rozhoduje o našich životech zdravotnická služba, která je vždy v pohotovosti, informována a připravena.

Životní osudy Zdeňka Ježka zachycuje kniha Ve znamení neštovic (Academia, 2010). V jejím závěru dr. Ježek napsal: „Rozvoj biotechnologií a dostupnost mikroorganismů zvyšuje nebezpečí, že teroristé do svých plánů dříve, nebo později zahrnou i biologické zbraně. Přesto bych chtěl věřit, že budeme ohroženi antraxem, ebolou, morem či botulismem spíše z přírodního zdroje než v důsledku útoku biologickými zbraněmi. Co však rozhoduje o našich životech jak v případě zánosu exotické nemoci, tak v případě teroristického ataku? Zdravotnická služba, která je vždy v pohotovosti, informována a připravena. Ano, nezbývá nám, než být připraven. Připraveni. My všichni.“

Zdeněk Ježek je autorem 180 odborných publikací, přednášel v rámci výuky tropické medicíny na IPVZ a 1. LF UK. Za svoji činnost byl mnohokrát oceněn WHO, mongolskou a indickou vládou. Roku 1987 mu byla udělena medaile J. E. Purkyně za úspěšnou mezinárodní spolupráci při eradikaci neštovic. V roce 2003 byl pasován na Rytíře českého lékařského stavu.

Nahrávky pro pořad Osudy vznikly v roce 2009. Inicioval je scenárista, textař, a hudebník Lukáš Fišer ve spolupráci s kameramanem a zvukařem Zdeňkem Tripesem. V roce 2021 byly doplněny ještě o vzpomínky Evy Ježkové. Poděkování patří i dceři Zuzaně Ježkové-Zelené za pomoc při natáčení.

autor: Lukáš Fišer
Spustit audio