Pocítění vousů

"Když jsem byla malá, tak jsem vždycky chtěla být klukem. Myslím, že vousy člověka zkrášlují, dávají mu šmrnc. Líbí se mi vousatí chlapi. Vousy, to je pro mě něco mystického. Jak rostou jako houby. Houby, když rostou, tak protlačí i asfalt. A vousy jsou něco podobného... to příroda." Tak v rozhovoru promluvila Xenie Dragunská, ruská autorka textu inscenace, která se chystá v Divadle DISK. Patří mezi současné divadelní autorky, které se věnují divadlu, ale nepatří k nejmladší generaci. Proto víc pracuje ve svých hrách s ironií a nadsázkou, v poslední době především s pohádkovou atmosférou. "Já jsem v podstatě pohádkový vypravěč. Pocítění vousů je také pohádka, která je na druhou stranu reálná, protože všednodenní život v Rusku je skutečně naprosto neuvěřitelný. Jde vlastně o ruské brebentění na chatě, kde se na terase popíjí čaj, tlachá kromě jiného i o životě a smrti, houpe se v houpací síti, a to vše na pozadí ekologické katastrofy," řekla Dragunská. Inspirovala se jednou venkovskou veselicí, kdy se vesničané i lidé z města uvolnili a oblékli do kostýmů. "Jeden člověk, Šura, se navlékl do kostýmu příšery. Ještě k němu oblékli do kostýmu holčičku z vesnice a nějakého kluka. Celé to měla být taková mystifikace, akce, která se jmenuje Mladé Rusko se zachraňuje z pařátů příšery." Všichni si užili spoustu legrace a autorku vše tvořivě zasáhlo. Vyjádřila se taky k netradičnímu pohledu na svou tvorbu. "Myslím si, že Bůh pro mě rozehrává samé neuvěřitelné příběhy, které je zajímavé žít, zapisovat, pozorovat. To, co člověk chce, na co je naladěný, to i vidí. Ke mně se stahují méně ponuré věci než třeba k černým autorům, jako je Sigarev."

IV. ročník katedry alternativního a loutkového divadla DAMU si možná vybral hru jako určitou antitezi oproti své předešlé inscenaci Plastelína, která je právě od Vasilije Sigareva. Oba pohledy asi připadají zajímavé i režisérce Alžbětě Tichoňové. "Z té hry je cítit, že je to pohádková bytost," řekla o Xenii Dragunské. Svou hru si mladá režisérka vybrala právě z důvodů, které už předeslala autorka sama - pro spojení pohádky a reálného příběhu. Nejvíc ji zaujala postava Mariny Derbarendiker, racionálně vnímající ženy, městské intelektuálky, která do vsi zamíří za mužem, jímž je poblouzněná. Zde nasaje mnoho nových kulturních vlivů. Do všeho vrhá pohled, snaží se všechno postihnout, ale možná nepostihne vůbec nic. Už proto, že přijela ze skleníku, ale mezi místními bydlí spousta přírodních živlů.

Text se poměrně hodně upravoval. "Hra má podobu filmového scénáře, který vychází spíš z popisu situací, lyrických náhledů a epiky, kdežto drama potřebuje dramatické situace, které tam nebyly úplně obsaženy. Takže jsem musela epické části zrušit nebo nějakým způsobem předělat do dramatických situací. Ale myslím, že se úpravou nic neponičilo ani nepoškodilo, struktura se jenom zcelistvila," řekla mladá režisérka. Inscenace vzniká pod pedagogickým vedením Miroslava Krobota. "Myslela jsem v první řadě na herce z ročníku než na svou absolventskou práci," dodala ke svým záměrům. Inscenace tedy může být v dobrém slova smyslu herecká. Co řekla režisérka na závěr ke světu Dragunské? "Dává člověku prostor a tím dává i svobodu. Inspiruje, a ty se můžeš chytnout, nemusíš, můžeš to udělat úplně jinak. To se mi na ní právě líbí."