Po dokonalosti netoužím. Pracuji s inscenovanou realitou, která mi připomíná papundeklový film, říká malíř Zbyněk Sedlecký

Od bagrů a vleků, které měl coby častý návštěvník moravských sjezdovek výtvarně skvěle zmapované, se Zbyněk Sedlecký přesunul k práci s figurou, předměty denní potřeby, prostorem vnějším a v současné době hlavně vnitřním. Jeho obrazy působí tajemně, osaměle, trochu jako zastřené vzpomínky na nějaký starý děj, ostatně své letošní výstavě v olomoucké Telegraph Gallery dal název Inscenace.

„Není to poprvé, před patnácti lety jsem měl výstavu pojmenovanou Scénář. Na obrazech pracuji s inscenovanou realitou, která mi připomíná televizní inscenaci, papundeklový film. Touhu po dokonalosti nemám,“ konstatuje. Z pláten Zbyňka Sedleckého je snad díky jejich pouze naznačené konkrétnosti cítit melancholie a smutek, autor však o smutku jako o své zásadní emoci nemluví a do tvorby ho programově ani vkládat nechce. „Vždycky jsem pracoval s iluzí jako oknem do reality, navíc to divadelní nasvícení... Možná proto mé obrazy na někoho takhle působí.“

Váš Zbyněk chodí pozdě

Malbu studoval v Brně na FAvU u Jiřího Načeradského a pak v Praze na AVU u Jiřího Sopka. Zatímco Načeradský byl srdcař, měl drive a rodičům dospělého Zbyňka dokonce poslal dopis, že jejich syn chodí pozdě do hodin, pan Sopko občas až příliš důsledně mlčel. „Pro mě to ale tehdy bylo ideální. Všechny teoretické předměty jsem si splnil v Brně a na AVU jsem už pak veškerý čas trávil v ateliéru, kde jsem zkoušel zleva doprava všechno.“

Výstava Zbyňka Sedleckého Inscenace|foto:Matěj Doležel, Telegraph Gallery

Rok 1989 prožil Zbyněk Sedlecký v rodné Ostravě a dobře si pamatuje absurditu doby „těsně před“. Jak v rozhovoru řekl, za příslušnost ke generaci, která přelom epoch zažila, je velmi rád. Stejně tak ale kvituje možnosti stáží a vyjížděk za uměním do zahraničí. Pohled na výtvarné dění v někdejším východním Německu nebo Maďarsku pro něj byl důležitý i proto, že po absolutoriu AVU u nás nebyl o klasicky vzdělané malíře takový zájem. V České republice bylo v kurzu konceptuální umění a jednotlivé ateliéry pražské akademie spolu příliš nekomunikovaly. Zahraniční reflexe mu prý tehdy pomohly uvědomit si, že přístupů k umění je víc, než kolik si absolventi pražské školy a lokální kritici předhazují.