Po brněnských stopách Milana Kundery

V prosinci loňského roku Tomáš Sedláček zemřel. Jeho památku připomeňme citací z jeho kunderovských textů: „Deset románů, z toho čtyři napsané francouzsky, jedna povídková kniha, tři dramata a čtyři svazky esejů tvoří dnes dílo Milana Kundery. Ten je ve své nové vlasti považován za francouzského spisovatele českého původu, ale jeho vývoj je nemyslitelný bez české kultury a literatury – a to platí i naopak. Milan Kundera, nadaný mnoha talenty, si nakonec zvolil talent romanopisce s neoddiskutovatelnými výsledky: Není-li dnes nejslavnějším žijícím českým spisovatelem, byť píšícím francouzsky, jehož dílo je přeloženo do čtyřiceti jazyků, a jedním z nejvlivnějších současných světových myslitelů – a to platí –, je rozhodně největším žijícím Brňanem a čestným občanem toho provinčního města, jak říká v janáčkovském rozhovoru Nepravděpodobný osud."

Osudový Janáček

Naše putování po brněnských stopách Milana Kundery ve vyprávění Miloše Štědroně zahájí citace z Kunderovy povídky Já, truchlivý Bůh, z pasáže odehrávající se v brněnské kavárně Bellevue. Atmosféru Směšných lásek připomíná Štědroňova vzpomínka z dětství na koupaliště nedaleko vilky rodiny Kunderů, kde mladého Milana Kunderu občas vídal.

„Ludvík Kundera, otec Milana Kundery, byl mytickou postavou v Králově Poli, kde si v dnešní Purkyňově ulici číslo 6 postavil vilku. Tam se Milan 1. dubna 1929 narodil," vypráví Miloš Štědroň. Kunderův otec byl asistentem skladatele Leoše Janáčka. „Když jsem psal diplomovou práci," pokračuje Štědroň, „využíval jsem hojně vzpomínek právě Ludvíka Kundery, který se setkal v Brně s Bartókem, Schönbergem, Krenkem… A když Milan Kundera začal pracovat na knize o Janáčkovi, tak se zjevil několikrát v Brně, kde jsme o Janáčkovi dlouze diskutovali. Zajímal se třeba o Janáčkův vztah k avantgardě."

Miloš Štědroň v pořadu představuje klíčové místopisné body v blízkém okolí brněnské Kunderovy vilky, které se týkají důležitých osobností, především literátů a hudebníků. Před posluchačem se tak zjevuje mapa cest, stezek, rozcestníků, která naznačuje „vědomí souvislostí" příběhu Milana Kundery a těchto osobností. Za všechny připomeňme alespoň dramatika Milana Uhdeho. 

Průvodcem při putování po brněnských stopách Milana Kundery je skladatel a muzikolog Miloš Štědroň.|foto: Fotobanka Profimedia

Rituály každodennosti

V roce 2004 nakladatelství Atlantis vydalo už zmíněnou Kunderovu knížku Můj Janáček. Leitmotivem nejen vltavského pořadu, ale i tohoto článku je vztah Milana Kundery k Leoši Janáčkovi. „Milan Kundera má jednu velkou zásluhu – a to, že vnesl více světla do nápěvků mluvy, které s Janáčkem úzce souvisejí. Ještě moje generace procházela výukou, kdy nám profesoři s vážnou tváří tvrdili, že nápěvky mluvy byly ‚vědeckou aktivitou', v níž se Janáček pokoušel nějakým způsobem zachytit lidskou řeč, popsat ji a klasifikovat."

Milan Kundera si položil otázku, zda nejde spíš o jakési flaubertovské okamžiky zachycování přítomnosti. Člověk cítí, že odchází a že jeho existence pomine, tak se zoufale snaží každý den uchopit to, co ho obklopuje, co je mu nejdražší, co vidí a slyší denně. „Kundera svým pohledem spisovatele a velkého myslitele odmítl vědeckost teorie o nápěvcích mluvy, podle něj jde o jakési rituály každodennosti. A ty jsou mimořádně důležité, vždyť Janáček chodil stále na táž místa, kde se dozvídal tytéž věci. Slyšel třeba báby na trhu, které každý den prodávaly na jednom a tomtéž místě. Novinky se Janáček dozvídal na cestách, ale v Brně měl své trasy. To jsou skutečně rituály každodennosti," vysvětluje Miloš Štědroň.

Tím právě Janáček zvítězil, protože Pierre Boulez pochopil, co to je za figuru, a dirigoval ho v Paříži. A tím jasně řekl, že Janáčka považuje za jednu z největších hodnot 20. století.
Milan Kundera

Výpravu v brněnských stopách Milana Kundery ukončil Miloš Štědroň vzpomínkou: „Jeden telefonát Milana Kundery vidím před sebou jako skoro neskutečný příběh. Jel jsem tramvají, byl jsem unavený. Řekl jsem si, že vystoupím a domů dojdu pěšky. Když jsem míjel Kunderovu vilku, zazvonil mobil. Volal Milan Kundera: ‚Kde seš?' zeptal se s typickým brněnským akcentem. ‚Shodou okolností stojím před tvým barákem v Purkyňově ulici.' – ‚To není možný,' odpovídá Kundera. A pak se ptá, jestli jsem viděl nové uvedení Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu v pojetí Pierra Bouleze a Patrice Chéreaua. Tak mu říkám, že jsem si náhodou záznam koupil před třemi dny na DVD a že jsem uchvácen, jakým způsobem se opera Z mrtvého domu dá dělat. A Milan Kundera povídá: ‚A vidíš, tím právě ten Janáček zvítězil, protože Pierre Boulez pochopil, co to je za figuru, a dirigoval ho v Paříži. A tím jasně řekl, že Janáčka považuje za jednu z největších hodnot 20. století.'"

Nadčasový epilog

Začali jsme citací z kunderovského textu Tomáše Sedláčka. Pro Víkendovou přílohu v květnu před deseti lety Tomáš Sedláček připravil také pořad o mezinárodní konferenci o Milanu Kunderovi v Brně. Na ní vystoupil i Argentinec Fernando de Valenzuela, překladatel Kunderových románů do španělštiny.

Sedláčkův pořad tehdy uzavřel úryvek právě z jeho vystoupení: „Jedno z nejslavnějších argentinských tang tvrdí, že dvacet let není nic. Osmdesát také ne. A nezáleží na tom, zda je člověk sprostě pomluven někým, kdo je za to dobře placen, anebo zda dostane či nedostane Nobelovu cenu. Borges ji také nedostal. Sartre ji dokonce odmítl. Záleží na tom, zdali je schopen interpretovat svět takovým způsobem, jakým si svět žádá a potřebuje. Není-li svět dobře a včas interpretován, neexistuje. A tomu se právě věnuje Milan Kundera."

Můžeme dodat, že ani po dalších deseti letech se nic nezměnilo.