Plynutí času v říši světla a stínů

10. říjen 2003

Druhou část povídkového diptychu Dalších deset minut II spojují úvahy věnované plynutí času a jeho nejrůznějším podobám. Na projektu se podílelo 8 špičkových režisérů: posloupně Bernardo Bertolucci (Příběh vod), Mike Figgis (Nejvyšší čas 2), Jiří Menzel (Okamžik), István Szabó (Za deset minut), Claire Denisová (Nancy na dosah), Volker Schlöndorff (Osvícení), Michael Radford (Upsat se hvězdám) a Jean-Luc Godard (V temnotě času). Žádná výrazová či estetická pospolitost je nespojovala, vyprávění byla stylově různorodá, k interiérové studii Szabóově se přimyká snové podobenství Bertolucciho, vedle vrcholně stylizované výpovědi Figgisovy či Godardovy stojí prostý dokumentární esej Jiřího Menzela, beze slov přibližující proměny tváře Rudolfa Hrušínského.

Některé příspěvky se dotýkaly spolužití s (ilegálními) přistěhovalci, aniž by nutně musely zvolené zápletky vyostřovat. Bertolucciho Příběh vod zpodobňoval zpola snovou vizi mladého emigranta, představujícího si rodinné štěstí po boku italské dívky, jíž pomohl spravit moped. Schlöndorff v Osvícení sleduje unaveně měšťácká těla i obličeje skupinky výletníků u obytných přívěsů, kam zavítá mladá těhotná dívka provázená svým černošským přítelem. Režisér užívá ruční rozhoupanou kameru, dívá se jednotlivým aktérům zblízka do tváře, rád by evokoval náhodnost plynoucích pohledů. Zřídkavé dialogické výměny často zůstávají na úrovni pouhého ruchu. Zato celé vyprávění provází komentář čerpající z myšlenek svatého Augustina, zabývajících se vztahem mezi minulostí, současností a budoucností.

Beretolucciho Příběh vod

Některé příběhy jsou výrazně stylizované - jak formálně, tak obsahově. Figgis opět (podobně jako ve filmu Time Code) rozděluje promítací plátno do čtyř oken, v nichž souběžně sleduje rozličná dění. Někdy zůstávají na sobě nezávislá, někdy však dvě z okének zachycují tytéž události, nazírané jen z různé vzdálenosti, pozic či úhlů. Postavy tak mohou procházet jednotlivými segmenty a vstupovat do nových souvztažností. Godard - stejně jako v dlouholetém cyklu Příběh(y) filmu - načrtává jakýsi ryze osobní nárys světové kinematografie, tvořený prolínáním útržků z vlastních i cizích filmů. Jakýmsi spojovacím momentem této skeptické výpovědi je přítomnost násilí, které může nabývat různou podobu.

Jednu z epizod natočil Jiří Menzel - Okamžik. Oproštěn od jakéhokoli komentáře i původní zvukové stopy ukázek modeluje jednoduchou koláž měnící se tváře Rudolfa Hrušínského. Jakýmsi svorníkem jsou Slavnosti sněženek: do venkovsky vyhlížející protagonistovy tváře, zadumané i rozverné, vchází pásmo předešlých i pozdějších rolí, často nazíraných v erotickém kontextu (od Mlh na Blatech přes Rozmarné léto až k Postřižinám). V druhé mozaice defilují Hrušínského obličeje a zachycují proces hercova stárnutí - až k poslední televizní inscenaci, kde s tváří chorobně pohublou a jakoby zdevastovanou ztvárnil protektorátního prezidenta Háchu. Pro zahraničního diváka, jenž nemá Hrušínského tak vtisklého do paměti jako divák český, však Menzelova etuda bude rovněž připomenutím, jak se v anonymní lidské tváři otiskuje plynutí času, kterému se neubrání ani oživlé, v pohybu často zpomalované stíny.

Rudolf Hrušínský ve své poslední roli jako prezident Hácha
autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.