Playboy z Dlouhé třídy

6. říjen 2004

Při svém prvním uvedení vyvolal vlnu nepokojů, publikum pohoršovala jadrná mluva irských venkovanů. Na jeho obranu musel vystoupit v divadle sám autor J. M. Synge. Takový byl Hrdina západu neboli v originále The Playboy of the Western World před sto lety. Jak vypadá tentýž titul dnes v Divadle v Dlouhé s pětačtyřicetiletým "playboyem" Miroslavem Táborským a "zemitou" Pegeen Klárou Sedláčkovou?

Dříve tak pohoršující autentické výrazy skotských venkovanů už dnešního diváka otrlého díky výrazivu aktuální coolness dramatiky, kde se to odvážnými výrazy jen hemží, nevytrhnou. Klíčem ke hře je mentalita irských vesničanů, jejich záliba v báchorkách, nekonečném fabulování a strašidelných příbězích. Hranice mezi realitou a fantazií je neustále znejisťována. Na tomto pozadí lze snad konečně pochopit, proč se zločinec prchající před spravedlností může stát terčem obdivu. Hrdina Christy Brown je totiž přesvědčen, že zabil svého nenáviděného otce, ale místo opovržení získává uznání a soucit širokého okolí. Co je skutečnost a co výmysl? Někde odtud pramení paradoxní ráz inscenace, znásobený obsazením Miroslava Táborského, který je generačně už poněkud vzdálen od původního Christyho, zakomplexovaného mladíka postupně se proměňujícího ve šviháka obletovaného děvčaty. Táborský zůstává vážným a ustrašeným, a proto působí komicky. Tato poloha se blíží jeho roli Jindřicha ve starší inscenaci Konec masopustu.

Christy Miroslava Táborského a Pegeen Kláry Sedláčkové

Pegeen, zemitá dcera hospodského, Christyho pro jeho odvážný čin obdivuje. Vede domácnost a hospodu kdesi na samotě. Musí obsloužit podnapilé hosty i zákazníky obchůdku. Do velmi náročné protirole byla obsazena mladičká, naivní a subtilní blondýnka Klára Sedláčková. Je patrné, jak se se svou rolí pere. Výsledek však není příliš přesvědčivý. Přes úpornou snahu o ztvárnění řízného charakteru dívky, která se hned tak něčeho nezalekne, proniká do role hereččino charakteristické radostné pochechtávání a nemístné výskání.

K. Sedláčková (Pegeen) v závěru inscenace

Ve zkratce: oba hlavní představitelé působí dost násilně. O to více vyniká ztvárnění vedlejších postav. Především starý Mahon Jiřího Wohanky, jehož nadhled a rozmach dodaly postavě naopak značnou přirozenost. Mahonovo vyprávění i chování plyne samozřejmě, zraněná hlava působí strašlivě. On sám lehce propadá vzteku i smíchu. Takový je irský hrdina: trochu děsivý, se zásobou příběhů a smyslem pro humor.

Podobně příjemně překvapila Naďa Vicenová, která dostala příležitost v roli vdovy Quinové. Tato postava, podobně jako starý Mahon původně spíš negativní, získává svou bodrou ukecaností a schopností hbitě si vymyslet nový příběh a nové vysvětlení přízeň diváků.

Ostatní ambaláž - ať scéna, kostýmy či hudební doprovod prozrazující irský ozvuk, ovšem v poněkud líbivém učesaném hávu - tvoří nenápadné pozadí dávající vyniknout hereckým výkonům. Inscenace však z rádoby alternativního obsazení hlavních rolí nic objevného nevytěžila. Na souboru je patrné jemné režijní vedení Janusze Klimszy směřující k herecké souhře. Škoda jen poněkud nepatřičných lyrických zastavení na konci každého obrazu a podezřelého deštíčku v druhé polovině večera, který nechává diváka na pochybách, zda jde o poruchu vodovodního řadu v budově, nebo o umělecký záměr.

autor: mat
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.