Pitínského Furianti aneb Cokoli chcete

S Furianty, dalším klasickým dílem české dramatiky, takové štěstí neměl. Co jeho inscenaci schází, je jasný záměr, jenž by pomohl dramatickou materii pevně tvarovat. Přitom jasný osobitý výklad hry je tu naznačen nejen v působivém začátku. Z idylického, zvolna se prosvětlujícího obrazu ženců, plného hudby, vystupují postavy dvojice mladých milenců - Václava Dubského a Verunky Buškové. Jan Dolanský a Kateřina Wintrová s vervou zdůrazňují čistotu jejich citu i vnitřní opravdovost. Teprve pak následuje výstup vysloužilce Bláhy a ševce Habršperka, jímž se otevírá motiv volby nového ponocného, a tedy i základ sporu mezi Dubskými a Buškovými, kteří kvůli svému furiantství, či spíše hloupé paličatosti, málem změní zásnuby svých dětí v tragédii. Tímto přehozením scén oproti původnímu řazení Stroupežnického jako by chtěl režisér místo malicherných a směšných okolností hádky dvou rodin víc zdůraznit nebezpečí jejich možného vyústění. Hrozba Václava, že odejde na vojnu, pokud si Verunku nebude moci vzít, nabývá na váze i tím, jak je rozvinut motiv smrti Václavova bratra na válečném poli. Pitínský dokonce svou inscenaci v podtitulu označil jako Žalm za Josefa Dubského, padlého L.P. 1866 v bitvě u Náchoda. V konfrontaci s těmito temnými akordy dostává leitmotiv furiantského "jdu na čest" až přídech balkánského primitivismu a nezvládnutých pudů. To nejspíš inspirovalo i scénu Jana Hubínka, který ohraničil náves věžovitými dřevěnými konstrukcemi, připomínajícími spíše jakési kmenové hradiště než vesnici 19. století.

Jestli měl ovšem J.A. Pitínský výše naznačený výklad skutečně na mysli, těžko říci, protože mnohé další složky inscenace s ním nekorespondují: například sympatická chlapská rozvážnost, jíž Jiří Štěpnička obdarovává starostu Dubského, jeho potěšení, se kterým hledí na svou chytrou ženu (z níž ale temperament Johanny Tesařové dělá dominantní semetriku), Josefem Vinklářem procítěně podaná historka výměnkáře Dubského, ze které prosakuje až sentimentální rakouské vlastenectví, i zdůrazňování religiozity a múzičnosti (inscenace obratně využívající Smetanovy, Dvořákovy a Mahlerovy hudby je navíc prosycena i lidovými a zlidovělými písněmi). V tomto výčtu rozporů bych mohl pokračovat. Herecké výkony jsou takřka všechny velmi dobré - v případě Donutilova Buška dokonce vynikající (ty odstíny chvástalství a charakterových proměn!) - jenže vzájemně nesladěné. Z celkového kontextu zvláště vypadávají extempore a improvizace Davida Prachaře coby ševce Habršperka a Ondřeje Pavelky v roli vysloužilce Bláhy.

Naši furianti na scéně Národního divadla|foto: narodni-divadlo.cz/

Jako by vše, co ve Stroupežnického hře může být zdůrazněno, v inscenaci bez jakékoli jednotící významové hierarchie zdůrazněno také bylo, a každý z interpretů si v ní mohl hrát, co se mu zlíbí. A cokoli chce, co se mu zlíbí, si z ní může vybrat i divák. Střepiny, které si odnese, nebudou špatné - jejich politura je pěkně malovaná. Dohromady však nedají než spektakulární slepenec.