Petruška versus Artur Ui

Teatr Novogo Fronta - kolektiv nonverbálního divadla, který vznikl odštěpením ze světově proslulého ruského souboru Děrevo - se v současné době pohybuje mezi Petěrburgem a Prahou. V závěru uplynulého roku představil TNF v koprodukci s Pražským komorním divadlem na scéně Divadla Komedie svou novou inscenaci nazvanou Petrouchka.

Známý příběh ze stejnojmenného baletu Igora Stravinského o marné láce Petrušky (toho Pierota v cárech a se slámou ve vlasech) k Baleríně, která dává přednost brutálnímu Mouřenínovi, je v inscenaci zasazen do jiného příběhu. Do příběhu básníka, který je při autonehodě vážně zraněn a v meziprostoru mezi světem a zásvětím si za doprovodu Charóna připomíná celý svůj život. Díky prolínání obou příběhů a hlavně díky energickému herectví interpretů (u nás nejznámějšími jsou Irina Andrejevová a Aleš Janák) i jejich suverénnímu využívání rozmanitých výrazových prostředků - od pantomimy, přes klauniádu, výrazový tanec až k prvkům akrobacie - vznikají sugestivní scénické obrazy zpřítomňující existenciální napětí každého lidského života. Jak napětí dané naším "ukřižováním" mezi horizontálou vegetativní existence a vertikáklou smyslu vztahujícího se nad a mimo onu horizontálu, tak napětí, jež vzniká mezi křehkým individuálním bytím a společností robustně zasahující do našich osudů.

Scéna z Petrušky

Obrazy sugerující toto několikanásobné napětí jsou plné nesentimentálních emocí, lyriky i groteskního humoru. Začínají "sestupem" z matčina lůna - herečka hlavou dolů se z provaziště zvolna sesouvá na scénu jakoby ukřižovaná na pruzích dvou látek - a končí pandánem k tomuto prvotnímu obrazu, jakýmsi veletokem krvavě rudé látky, jež se za zvuků 1. věty Šostakovičovy Leningradské symfonie zvolna rozevlává nad jevištěm, až je pokryje. V obrazech klenoucích se mezi těmito dvěma vrcholnými body inscenace se objevují i asociace na příznačné i přízračné jevy uplynulého století: letmo se například mihne Hitler i Chaplin, pád Berlínské zdi či zbídačení staříci, kteří dříve budovali nejvyspělejší společenský systém a nyní tančí v rockovém rytmu se smetáky okolo odpadků.

Na rozdíl od inscenací Děreva zde zaznívá i slovo - básně ruského stříbrného věku. Pohybově hudební koláž zpřítomňující tragikomedii osudu každé lidské bytosti, ale také ruského národa, trvá 75 minut a je jednou z nejpůsobivějších kreací, které lze v Komedii zhlédnout.

Budou muži zítřka bezohlednými obchodníky, politickými šplhavci či odpornými gangstery nebo tím vším dohromady? O tom se dnes a denně hraje na scéně života a o tom hraje v Divadle Komedie i Pražské komorní divadlo. S podtitulem Muži zítřka uvádí Zadržitelný vzestup Artura Uie Bertolta Brechta v úpravě a režii Davida Jařaba a dramaturgii uměleckého šéfa divadla Dušana D. Pařízka.

Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie

Chladný, racionální styl, k němuž se soubor hlásí, stvrzuje od prvního momentu scéna a kostýmy Milana Popelky. Inscenace Uie bohužel nepotvrzuje věhlas starších děl souboru (především Schwabových her Prezidentky a Lidumor či parafráze Schillerových Loupežníků), jimž vládla promyšlená, přesná režijní koncepce a pečlivě propracované, přesvědčivé herecké výkony. Tentokrát obojí působí až diletantsky. Hercům není rozumět v situacích, kdy je jejich výstup téměř oproštěn od akce a slovo je hlavním nositelem sdělení, např. v úvodní debatě Clarka (M.Bukovčan), Butchera (M.Matějka) a Flakea (J.Polášek), která má diváky uvést do příběhu. Především však většině postav chybí vnitřní energie, nic nevyzařují, působí mdle. Nedojde k aktualizaci nebezpečí, jež mají ztělesňovat. Igor Chmela je v titulní roli aktivnější, ale většinou nemá protihráče a jeho projev mnohdy působí vnějškově. Jistou razanci mají pouze scény rozkolu uvnitř gangsterské tlupy, kdy se výrazněji prosadí Roman Zach jako Uiova pravá ruka Ernesto Roma.

V této konstelaci neuvěřitelně naplněně a osvěživě působí herectví Jiřího Ornesta, který se objevuje hned v několika rolích a navíc v připsané úloze jakéhosi zástupce autora komentuje dění úryvky z (patrně) prozaických Brechtových textů. Hraje jako vždy velmi úsporně, ale ihned zaujme. V tom ovšem zůstává osamocen.

Spustit audio
autoři: Bronislav Pražan , Vítězslava Šrámková