Petrolejové lampy a Zlatí úhoři

11 fotografií

Petrolejové lampy

V případě Havlíčkových Petrolejových lamp se dokonce můžeme v současnosti setkat hned se třemi inscenacemi: v hradeckém Klicperově divadle a na dvou pražských scénách - Na Jezerce a v Komedii. Nejnovější je ta z Divadla Komedie. Její scenárista, scénograf a režisér David Jařab na rozdíl od dramatizátorů v prvních dvou jmenovaných divadlech netraktuje příběh nenaplněného manželství Štěpky a Pavla v jeho posloupnosti, ale začíná od konce. Následující scény pak z románu vybírá - bez ohledu na jejich chronologii - především podle možností, jaké nabízejí hercům k co nejefektnějšímu vyjádření psychofyzické osobitosti figur a jejich vzájemných vztahů. Potlačením dramatického napětí příběhu a vyzvednutím napětí, jež panuje mezi jeho aktéry, získaly postavy téměř ráz archetypů. Například Štěpka v poněkud manýristickém podání Ivany Uhlířové se z krusty svého údělu rozvine (po odvržení černého kostýmu skončí v bílém) v jakousi andělskou Pannu, která snáší všechny útrapy od syfilidou paralyzovaného Pavla se svatou trpělivostí. Jak kontrastní je vůči ní svět mužů - Pavla, jeho bratra Jendy a jejich otce - srážených (doslova i v přenesen smyslu) tíhou hmoty! Ani skvělé herecké výkony Karla Rodena, Martina Fingera a Hynka Chmelaře však nescelí jednotlivé etudy (odehrávající se většinou na molu vybíhajícím z jeviště do hlediště) v celek, který by divákovi sděloval něco víc než uhranutí sebou samým.

Zlatí úhoři

Opulentnější významové přesahy nabízejí Zlatí úhoři, jež v Divadle Rokoko scenáristicky i režijně připravil Arnošt Goldflam. Podkladem se mu staly jak povídky, tak reálné životní osudy Oty Pavla. Humorné rodinné historky, jejichž hlavním protagonistou je spisovatelův otec, jsou zasazeny do kontextu "konečného řešení židovské otázky" v době protektorátu a antisemitismem zabarvených politických procesů let padesátých.

Zlatí úhoři|foto:Městská divadla pražská

Celkově je pak inscenace rámována tíživou psychickou nemocí, která autora postihla v závěru života, na přelomu 60. a 70. let, kdy své příběhy psal. Na scéně díky těmto časovým vrstvám vzniká působivý emocionální kontrast, který je ovšem oslabován - a to zvláště ve druhé části inscenace - dramatizátorovou snahou vše doříct. Možná je to rub Goldflamovy režijní schopnosti zářivě rozehrát detail, zastavit čas a odkrýt zázračnost okamžiku. Ke kladům inscenace náležejí i výkony herců. Jan Vlasák dodává fanfarónskému Pavlovu Tatínkovi šarm, elán i vtip, Dana Batulková Mamince kromě smyslu pro realitu i ženskou prozíravost a jemnocit. Otu Pavla coby kluka a pak i autora, který o tom klukovi vypráví, ztělesňuje Vasil Fridrich, suverénně zvládající obě značně odlišné polohy své role.