24. června 2020 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Petr Vrba – Zdeněk Závodný – Petr Borkovec: TEN ZVUK JE SUCHÝ, VYSCHLÝ, SVĚTLEŠEDÝ A LEHČÍ, NEŽ MYSLÍŠ, NEŽLI HO ZVEDNEŠ

TEN ZVUK JE SUCHÝ, VYSCHLÝ, SVĚTLEŠEDÝ A LEHČÍ, NEŽ MYSLÍŠ, NEŽLI HO ZVEDNEŠ
Valdštejnská lodžie
24. června 2020 v 22:00 |
Administrační tagy: 

Petr Vrba – Zdeněk Závodný – Petr Borkovec: TEN ZVUK JE SUCHÝ, VYSCHLÝ, SVĚTLEŠEDÝ A LEHČÍ, NEŽ MYSLÍŠ, NEŽLI HO ZVEDNEŠ

Textově-zvuková kompozice Petra Vrby, Zdeňka Závodného a Petra Borkovce, která vznikla „rozhovorem“ společně i separátně pořizovaných nahrávek všech protagonistů, kteří se několik dní setkávali v otevřené krajině jičínska a zvukem a slovem propátrávali různorodé hranice i překvapivé průniky v čase nucené sociální distance, v bezkontaktním světě, v němž jsme se na jaře 2020 náhle ocitli. 

Ten zvuk je suchý, je vyschlý. Je světlešedý, bílý. Je hladký. Je lehký. Lehčí, než odhaduješ, nežli ho sebereš. Zvedneš ho ze země. Chvíli ho neseš. Prohlížíš si ho, přehazuješ z ruky do ruky. Odhodíš ho. Je to zvuk. Jdu do krajiny a poslouchám. Jsem sám. Tlesknutí křídel hřivnáče. Nepřetržité lupání a šustot v koruně vysoké borovice. Čím to, že mi vždycky připadá jako by v borovicích hořel malý věčný praskající oheň? Myslím na to, že ptáci v době nákazy zpívají tišeji, protože nemusejí překřikovat tolik lidských zvuků. A myslím na to, že lidem se zdá, že ptáci teď – z radosti nad tím nenadálým klidem – zpívají tak „strašně krásně hlasitě“. Některé hranice se těžko překračují. / Petr Borkovec, duben 2020


Skupina autorů se vydala s mikrofony v rukách nahrávat do krajiny. Do studia jít kvůli restrikcím nemohli a tak se, nutno dodat že záměrně, podařilo nabourat hranici uzavřených prostor a hledat nové možnosti a rozhraní mezi vlastní zkušeností a vnějším prostorem v době, kdy setkávání lidí bylo omezeno prakticky na nulu. Během terenního bádání v kraji kolem Valdštejnské lodžie a navíc s dvoumetrovým odstupem, hledali zvuky a zvedali slova z křovisek mechu, skalních říms a mezí, vodních tuní a toků, nebo třeba ptačích hnízd a listů stromů. 

Trubka, klarinet: Petr Vrba
Saxofony, klarinety: Zdeněk Závodný
Text: Petr Borkovec
Mikrofony: Ladislav Železný
Mix: Petr Vrba, Ladislav Železný
Poděkování: Jiří Vydra & Anna Strnadová (Valdštejnská lodžie), Dagmar Faměrová (Zámek Humprecht), Robert Smolík, Dan Starsy, Veronika Švábová
  

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Petr Borkovec
Ptáci, který kolem letěj, maj hlasy jako když stojej

Několik dní jsem myslel na „zvuky“ a „hranice“. V sobotu 16/5/2020 jsem vstal ve čtyři a odešel do zahrady. Židli jsem si postavil do „lesní části“, pod dub letní. Nejprve jsem jen poslouchal a občas si něco zapsal. Po nějaké době jsem začal dokola tiše zpívat první sloku písně „Plují lodě do Triány“: 

Plují lodě do Triány,
plují lodě do Malagy,
plují lodě na vše strany – 
a nenese mě žádná z nich. 

Po chvíli jsem do sloky začal doplňovat slova, která mě napadala, přičemž jsem se zároveň soustředil na to, co kolem slyším. Také jsem se díval do zápisků, které jsem předtím udělal. Držel jsem rychlé tempo, které jsem chvílemi zrychloval.

Zelená se na mě dívá
a já nevím, co se skrývá,
pozoruju mraky slunce,
jak je černá na víně.
Sedím tady pod dubama
a koukám, jak se na mě tlama,
jak se tlama na mě cení,
a všechno se může změnit.
Plují lodě do Triany,
plují zvuky do Malagy,
plují zpěvy na vše strany,
a nenese mě žádný z nich.
List se jako kapka veze,
jako kapka list se chvěje,
jako list se kapka rozstřík,
a já nevím, proč jsem to křik.
Ptáci frkaj, ptáci vrzaj,
a na mě se někdo tozaj,
vrzání a sykot míchaj.
Bažanti jsou dál, než musej,
vždycky jsou dál, nežli můžou,
jsou tak teskný jako dálka,
všude kolem šumí válka.  
Vlaky hvízdaj jako špačci,
jako chřestýš chřestěj taky,
zvlášť poslední prázdný vozy,
chřestýši jsou špačci taky.
Rostliny jsou zcela tichý,
koukám na kmeny, co svítí,
nad listy se modrá nebe,
není modré, je spíš šedé.
Teď se pohnul lístek dubu,
čekám, až se pro mě klubu,
jestli přijde, to se neví,
a neví se, co se jeví.
Pořád zpívám do zeleně,
dívám se tam, jak se měně,
zvuk se vozval – to je straka,
poudí matka nebo láká.
Plují lodě do Triany,
plují lodě do Malagy,
plují zvuky na vše strany,
a já neslyším žádný z nich.
Špačci ty jsou hrozně hlučný,
v kmeni kouká, jak se točí,
teď se někdo krásně vzlíná,
straky koukaj, kde co lítá.
Všichni ptáci zpívaj tady,
žádnej nejde ze zahrady.
A když vyjdu ze zahrady,
neuslyším vůbec nic.
Ptáci, který kolem letěj,
maj hlasy, jako když stojej.
Straka ta má ocas jak nůž,
hýbe s ním jakejsi narůž,
a další straka sedí uo,
u ohniště kouká luo.
Straka chodí, kudy chodím,
to se prostě nedá modlit,
už odlítla – ta má velký
křídla, velký jako mělký.
Plují zvuky do Malagy,
vřískaj zpěvy do Triany,
zvuky, zvuky a mlaskoty
nenesou mě špačci tam.
Vlak projíždí, slunce rudne,
to se prostě někdy hudne,
soustředím se jen na zvuky,
v kmeni se to jenom hemží,
to se neví, to se neví,
co se všechno může stát.
Poudí mě to do dubiny,
nevím, zda nepotkám svini.
Pořád slyším jenom sebe,
a vím jenom, že mě zebe
do kolena konec plic.
Dívám se do kůry stromu,
sleduju, jak končí domů,
myslím na to, že mám chodit,
a nemám se tady rodit.
Plují lodě do Malagy,
do Triany, do Malagy,
písně ptáků plují do tmy,
a neneseme žádný z nich. 
Ptáci přelétají v dubí,
mezi větvemi se chlubí,
že si budou kroutit vousy,
do hnízda se hejno rdousí.
Čekám, jestli k díře letí,
další strakapoudi dětí.
Nic se nespojuje s tělem,
ani s tím, na co tu třískám.
To se může stát každýmu,
že se blbě oddá rýmu,
myslím, že se nepotkám.
To se přece nedá zpívat,
když se na to můžu dívat,
když to všechno můžu slyšet,
neuslyším vůbec nic.
Hřivnáč drží rovnováhu,
je šedivý jako větev,
trhá pytel, trhá vláhu,
v šedi sedí, jak když kvete.
Sem tam trochu práskne křídly,
proto víme, že tu bydlí,
udržuje rovnováhu,
tiše jako větev vláhu.
Dřepí, dřepí, tiše hlodá,
potom louská asi ploda,
co se ještě děje kolem,
vůbec nic, jen šedá kolem.
A teď vylít jako z pouzdra,
z koženýho pouzdra na nůž,
zahvízdal a potom z nozdra
vytáh něco jako kaluž.
A teď se v tý louži mele,
nechce se mu do postele,
zní to jako rukavice,
zahradní a kožený.
V borovici něco praská,
jako by tam hořel oheň,
praská to tam vždycky takhle,
i když tam nic nehoří.
Líska je tak krásný keřík,
vidím, že se skoro šeří,
vidím, že se rozednívá.
všechno se to pěkně ředí.
A někdo se na mě dívá.
Ostružiny a maliní,
z něčeho mě opět viní.
Kvůli rýmu, kvůli rýmu.
Tak tu sedím od raníčka,
co se děje, to se víčka,
co se děje, to se děje,
koneckonců bez naděje.
Pluje vrzot do Triany,
plují ráno na vše strany,
plují lodě do Malagy,
a nenese mě žádná z nich.  
––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––