Petr Vizina: Selfíčko s prezidentem
V letadle jsem si ho všiml okamžitě – vedle cestujících oblečených do floridského podnebí v kraťasech, sandálech a tričku, působil ten štíhlý, vzpřímený muž v dokonale padnoucím obleku s kravatou a afrem na hlavě jako z jiné doby.
To jsem ještě netušil, že Ernest Chi Cho má způsoby gentlemana, angličtinu absolventů univerzit břečťanové ligy a zároveň je to usměvavý přátelský chlapík s mimořádným životním příběhem. Ernest pochází ze středoafrického Čadu, vypracoval se do ekonomické komise Spojených národů pro Afriku a v Keni se stal celebritou tamní zpravodajské televize.
Přesto je o něco později z televizní celebrity černého kontinentu vlastním rozhodnutím černou pracovní sílou americké ekonomiky, doručovatel pizzy při studiích žurnalistiky na Columbijské univerzitě. „Za Trumpa už by nic takového nebylo možné,“ upozorní mě Ernest, jednu dobu neregulérní migrant, či jak se nesprávně říká migrant nelegální, pádící na kole pod mrakodrapy Manhattanu jako poslíček, aby mohl uživit mladou ženu a dovolit si studia žurnalistiky na prestižní škole.
Ani Cecilia, mladá novinářka z Nairobi, se nenarodila se stříbrnou lžičkou v puse. Povídáme si o tom, jaké to je, když jsou média nikoliv veřejná, ale státní. Jak je pro ni těžké odvysílat zprávu přesně tak, jak si vládní politik přeje, protože média jsou přímo v rukou vlády, čili nejsou dovoleny žádné komentáře, ani když se politik plete nebo dokonce lže.
Vsadil jsem se o lahev vína s Ernestem, že jednou bude doma v Keni, prezidentem. Byl by totiž skvělý prezident, soudím, Ernest se svým jemně odtažitým způsobem zasměje a zve mě na uvedení do úřadu i s rodinou. Konečně, říkám si, proč by z té tvrdé práce migrantů toužících po obyčejném, slušném životě a vzdělání pro své děti měla profitovat jen tak bohatá země, jako jsou Spojené státy?
A kde je psáno, že tak zajímavá novinářka jako Cecilia bude do konce života vysílat vládní zprávy, zatímco si Afriku pomalu porcuje čínský byznys, což je, dozvídám se, hlavní rys současné ekonomiky černého kontinentu?
Ptám se Cecilie na to, jestli je hrdá, že všechny maratony, které jsem kdy viděl, vyhráli buďto její krajané z Keni anebo severní sousedé z Etiopie. V běhání je západní Afrika světovou velmocí, na čele závodu sviští kmitající drobné postavy, na jejichž tenkých nohou vypadají barevné běžecké boty jak obří parníky.
Vezmi mě s sebou ráno zaběhat si, říká mi Cecilie. Odklušeme si tedy za rozbřesku trénink pod palmami ve floridské zátoce. Přece jen je poznat, že Cecilie pochází z velkoměstské nížiny Nairobi, nikoliv třeba z kopcovitého Itenu, legendárního místa, kde trénují lehkonozí běžečtí šampióni. Ale stejně jsem si s Cecílií udělal selfíčko. Proběhl jsem se s Keňankou - a čekám na příležitost vyfotit se s Ernestem, africkým prezidentem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
