Petr Prokop Siostrzonek: V podstatných věcech by měla být jednota, v nepodstatných věcech svoboda a ve všem láska

Petr Prokop Siostrzonek
Petr Prokop Siostrzonek

To, co řekl už v 5. století svatý Augustýn, opakuje ve století 21. a veškerým svým jednáním a celým svým životem se snaží naplňovat Petr Prokop Siostrzonek, historicky teprve druhý arciopat Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově.

Bavila ho chemie, uvažoval o farmacii, ale pak přišel intimní duchovní prožitek, který mu naznačil, kudy se ubírat. V pro církev nejobtížnější době vstupoval do benediktinského řádu, řeholní jméno Prokop mu poslal šifrou v exilu žijící opat Anastáz Opasek na pohlednici, po sametové revoluci jej ten samý Anastáz Opasek telefonicky jmenoval převorem kláštera na Břevnově. Neznámý kněz z Moravy, kde do té doby Siostrzonek působil, přišel do Prahy a z rukou estébáků přejímal Státní bezpečností v přechozích letech zdecimovaný areál. Dnes je to vzkvétající oáza klidu, naděje a radosti uprostřed shonu okolního světa. A také činorodé aktivity mj. v kulturní oblasti. Uměním je pak obklopen doslova neustále.

Arciopat Prokop Siostrzonek

Srdečně zvu všechny na Broumovsko…

S Břevnovem, nejstarším mužským klášterem u nás, je pevně spojen slibem stability, ale na srdci mu leží také osud kláštera broumovského, jehož je administrátorem: „Bohu žel tam zatím nemáme komunitu, ale snažili jsme se navázat kontakty s místními lidmi otevřenými takové spolupráci. Nechtěli jsme, aby klášter byl uzavřen. Myslím si, že Broumovsko nese stále jakési stigma a ránu toho, co bylo po druhé svět válce - 90 procent obyvatelstva z Broumovska bylo nuceno odejít…“. Někdy v 18. století byl přitom tento kus země jakousi „benediktinskou republikou“, místem, kde měl rozhodující slovo opat, ale zároveň chtěl, aby bylo dobře všem lidem v okolí. A o to se Prokop Siostrzonek snaží s nadšenými lidmi i dnes: starají se o 11 vzácných kostelů, pořádají festival hudby Za poklady Broumovska, chtějí otevřít místo široké veřejnosti, aby se sem vrátily život a kultura. „Díky všem těm dobrým lidem na Broumovsku se tam děje mnoho dobrého. Srdečně zvu všechny na Broumovsko, protože si myslím, že je to území, které bylo zapomínáno. Infrastruktura tam chybí, dostat se z Prahy do Broumova… vždycky musím počítat 3 hodiny cesty. To může mnohé odrazovat, ale já vždycky každému radím: překonejte ta úskalí cesty, přijeďte tam a uvidíte, že je to místo, které si zamilujete, kde můžete mnohé najít.“

Petr Prokop Siostrzonek

Vyzývám badatele i dirigenty…

V klášteře se postupně vybudovala ubytovací kapacita, dokonce i nahrávací studio, takže kouzelný areál objevují třeba i pěvecké sbory nebo instrumentální ansámbly. I tak ostatně vstupuje umění do jeho života: dotykem broumovského resp. břevnovského umění současného, i tím, co převzali od našich předků. A chce to předávat dál: „Tam se člověk umění dotýká skutečně bytostně. Na Broumovsku se hodně muzicírovalo, i v Břevnově. Máme bohatý archiv uložený v Českém muzeu hudby a já vyzývám badatele i dirigenty, aby se nebáli přihlásit a podívali se do těchto skvostů a znovu je uváděli v život. Nebráníme se tomu. Kdyby někdo věděl o nějakém pokladu v našem archivu, jen ať to slyší i současná generace“.

V obou klášterech také dávají velký prostor současnému umění. „Naše kláštery kdysi dávaly šanci umělcům, i takový Petr Brandl musel někde začínat. Vždycky byli začínající, třeba jim jejich současníci ani nerozuměli, a tak si říkám, že je to dobré: v Břevnově i v Broumově najdete místo, kde se vystavuje moderní umění, kde s ním lidé mohou potkat. Myslím, že se tím otevírá cesta současným umělcům. A protože to kláštery dělávaly, beru to tak, jako že pokračuji v tom, co dělaly naše předchozí generace“.

03486728.jpeg

Co dalšího je typické pro benediktiny, první společenství a jedinou řeholi, která se rozšířila v prvním tisíciletí? „Byla velmi přizpůsobivá. Sv. Benedikt napsal i pokyny opatům, v nichž říká, aby opat jednal tak, aby silní měli to, po čem touží, a slabí aby neutekli. Tzn. věnovat se každému podle jeho možností a sil. Od 9. do 19. kapitoly např. přesně rozvrstvuje žalmy, jak co kdy se má modlit, věnuje tomu velké úsilí. A na konci píše krásnou větu: A kdyby opat viděl, že je to rozumnější uspořádat jinak, ať si to uspořádá jinak. Snad i tou přizpůsobivostí byla ta řehole přitažlivá. I pro mě.“

Mediální duchovní?

Během let se skrze novinové články a posléze knihy stále více dostával do povědomí širší veřejnosti a dnes je velmi známou osobností, jedním z několika „mediálních duchovních“. Na otázku, jak se v mediálním světě cítí, odpovídá: „Sám to nevyhledávám, ale pokud jsem osloven, většinou odpovím kladně, pokud je to v mých časových možnostech. Mohu tak leccos dovysvětlit, mohu prospět dobré věci a mohu lidi povzbudit. Jiří Pavlica mluví o několika „p“, proč píše dál: aby jeho koncerty povzbudily, pohladily, poučily. To se mně líbí. A v každém mediálním vystoupení mohu k něčemu takovému přispět.“

Prokop Siostrzonek: Přidat kousek dobra do lidských srdcí

14_18_rozhovor_siostrzonek2.jpg

„Ve službě Bohu nikdo neodchází do důchodu - v této službě se prostě nekončí,“ říká Prokop Siostrzonek, který se počátkem ledna stal historicky druhým arciopatem břevnovského benediktinského kláštera. V těchto dnech vychází vzpomínková kniha Osudy Prokopa Siostrzonka, která svědčí o tom, že nástupce Anastáze Opaska je člověk vlídný a mírný, nebojí se vyslovit jasný názor a má smysl pro humor.

Z umění má nejblíže k hudbě. Jako kluk hrál na klarinet a saxofon „…a doposud, když slyším klarinet, tak skutečně ožiju a omládnu.“ Při přesunech mezi Břevnovem a Broumovem poslouchá rozhlasové Toulky českou minulostí. Nejvíc ale preferuje klasickou hudbu, i když se nevyhýbá ani jazzu - Ellingtonovi, Glennu Millerovi ad. Co se týče literatury, „nebráním se ani veršům Jana Skácela, nebo Karlu Čapkovi, který se mi líbí zvláště svými povídkami: dokáže několika slovy říci mnohé, z čehož se snažím poučit. Je to vzor pro kázání, které nemusí být dlouhé, ale musí být výstižné“. Sám byl před nedávnem požádán, aby napsal knihu o místech, která rád navštěvuje ve Svaté zemi, a tak na ní aktuálně pracuje.

A co by poradil nemocné a „rozdělené společnosti“, jak se o ní dnes často hovoří? Kromě hned v úvodu zmíněného výroku svatého Augustýna připomíná ještě výrok Václava Havla, „…protože o ctnosti naděje se u nás mluví málo: Naděje, to není laciný optimismus, že něco dobře dopadne, ale přesvědčení, že něco má smysl, i když to je někdy složité“.