Petr Minařík: Vydávat knihy není taková tortura, jak by se mohlo zdát

„Přišlo nám absurdní, že se k českým čtenářům přestaly dostávat knihy slovenských spisovatelů, proto jsme zavedli edici Česi, čítajte. Jejím názvem říkáme: tady jsme vám to přeložili, tak už si to konečně přečtěte,“ vysvětlil Petr Minařík, šéfredaktor nakladatelství Větrné mlýny. Nyní otevírá středoevropský prostor literatuře z Turecka, které je čestným hostem letošního Měsíce autorského čtení. Od 1. července probíhá festival MAČ zásluhou Větrných mlýnů v Brně, Ostravě, polské Wroclavi, slovenských Košicích a ukrajinském Lvově.

Chceme nabídnout generační i žánrovou pestrost, představit to nejzajímavější, co Turecko v literární oblasti nabízí. Část autorů je s režimem konformnější, ale jsou to skvělí spisovatelé, část tvoří takoví, kterým jsme před rokem 89 říkali "šedá zóna", a někteří z pozvaných literátů jsou v Turecku nežádoucí a žijí v exilu nebo jsou čerstvě propuštěni z domácího vězení. A zúčastní se také spisovatele kurdské národnosti.

„Zajímá nás například, jaký vliv má Evropa na situaci v zemi, která je desítky let udržována vidinou členství v Evropské unii, což se však znovu a znovu odkládá. Turecko cítí vůči sobě při jednáních despekt a nabízí se tak otázka, nakolik si za " vykrmení" Erdogana můžeme my Evropané sami. Spisovatelé, kteří přijíždějí na letošní MAČ, by nám mohli pomoci situaci pochopit, v tom je literatura povolanější než třeba zpravodajství.“

V edici Česi, čítajte vydaly Větrné mlýny mimo jiné román Rudolfa Slobody Krev nebo knihu Pátá loď Moniky Kompaníkové, která získala nejvyšší slovenskou literární cenu Anasoft.

Nejde jen o podporu slovenské literatury, ale v první řadě o udržení našeho kulturního rozhledu alespoň na nám nejbližší Slovensko, když už jej ztrácíme směrem k Polsku, Maďarsku nebo Rakousku.

Jen málo lidí je ochotno si doma po večerech číst divadelní hry. Jejich vydávání je proto ještě složitější, než vydávání poezie. Ve Větrných mlýnech mají pro divadelní literaturu slabost, vychází zde nepřetržitě a od samého počátku. „Arnošt Goldflam, kterému jsme vydali souborné dílo, byl rád hlavně proto, že už ty hry aspoň nikde neztratí.“

Když Petr Minařík s Pavlem Řehoříkem ve dvaceti letech s nakladatelstvím začínali, nepředpokládali, že jim vydrží do čtyřiceti. Ale těší je každý další rok.

Spíš než na ekonomické teorie spoléháme na „sedlácký“ rozum. Strategie je jednoduchá - neprodělat víc, než je možné. Ale pohybujeme se ve světě grantů, náhody, štěstí a dobrých lidí, kteří nezištně pomáhají, to dává nakladatelství možnost fungovat. A profesionalizace? Tou jsem určitě ještě neprošel.