Petr Mikšíček: Už ve škole jsem říkal, že chci být kulturním manažerem Krušných hor

2. říjen 2018
Petr Mikšíček

Poměr mezi počtem krásných míst a množstvím návštěvníků je tu nejlepší v celé republice. Osmnáct let zachraňuje Petr Mikšíček zanikající paměť Krušnohoří, píše o něm, fotí jej a filmuje.

Pořádá Landart setkání v zaniklé obci Königsmühle, dokumentuje a pomocí nových technologií oživuje hornické památky, natáčí filmy, které vycházejí z legend a příběhů zdejšího regionu. Nikdy neztratil víru v inspiraci, kterou mu Krušné hory dávají. „Je tu svoboda. Můžete tu být sám jen s loukami a lesem“.

Hledám v Krušných horách příběhy, které lidi spojují.

V roce 2000 obešel republiku pásem pohraničních hor, po více než tisícikilometrové cestě napsal knihu Sudetská pouť aneb Waldgang.

Krušné zářijové počasí v Krušných horách

„Díky tříměsíční samotě v přírodě jsem pochopil své  silné i slabé stránky a konečně zjistil, co chci dělat. Energie ze Sudet do mě proudila jako pramen.“

Ve sdružení Antikomplex  inicioval výstavu Zmizelé Sudety, která srovnávala historické pohlednice a novodobé záběry stejných lokalit. „Sehnat staré fotografie v roce 2004 znamenalo narvat do krosny notebook a scanner, které byly tehdy ještě obřích rozměrů, a vydat se do terénu. Chodil jsem po obcích, ťukal na okna a přemlouval pamětníky, aby mě nechali své fotky nascanovat. Byl to prostě prvovýstup.“

Krušnohoří je chudý region, ale hned za hranicemi je Sasko, kde žije mnoho lidí, které zajímá historie, krajina i to, co si myslí Češi a proč. „Díky Sasku můžu tady v horách autonomně pracovat a dělat, co mám rád“.

Pod vnější úpravností saských měst a vesnic se ale skrývá demografický úpadek.“ Něco podobného jako u nás poválečné vysídlení si v Sasku prožili po převratu roku 1989, kdy mladí lidé odešli do západních zemí Německa. Doma zůstali lidé staří a pár rodin provozujících tradiční podnikání.  Němci proto říkají této části svého pohraničí ironicky Jurassic Park.“

Také na české straně stoupá zájem. Snadno například seženeme dobrovolníky na naše akce. „Lidé vědí, že je třeba obnovovat památky a oživovat zaniklé obce. A vidím na nich, že jim to dělá radost.“ Česko-saská spolupráce je nejintenzivnější v rámci celého hraničního programu podporovaného finančně Evropskou unií i vládami obou zemí. Před dokončením je hornické a rukavičkářské muzeum v Abertamech, kde Petr Mikšíček žije. Audiovizuální složku, kterou pro expozici vytvořil, popsal podrobně ve Vizitce.

Chci, aby zdejší lidé znali své kořeny. Vyprávění sudetského Němce, který musel do odsunu, a Čecha, který přišel po něm dosidlovat pohraničí, stojí proti sobě. Hledám příběhy, které lidi spojí a nikoho nerozdělují.

Jedním takovým je legenda o Marcebile, vládkyni Krušných hor. Od 16. století si ji vyprávěli si Sasové, Češi i čeští Němci. Na základě pětiletého studia napsal Petr Mikšíček o Marcebile knihu, nyní sestavuje album písní, které o této ženě- přeludu napsali současní zdejší hudebníci.

„Zajímá mě totiž kardinální otázka, a to jestli Marcebila musela do odsunu. Co myslíte? “