Petr Holub: Báje o středoevropském tygru? Sami si komplikujeme budoucnost
Žijeme stále lépe a radostněji. Tak zní heslo populární v dávných dobách, kdy ještě ekonomicky nezkrachoval reálný socialismus. V kapitalismu se toto heslo už nedá použít, protože se řídí na rozdíl od socialistické utopie pravidly hospodářského cyklu.
V něm sice také hospodářství roste, ovšem někdy dosáhne vrcholu a následuje zpomalení, někdy dokonce recese, než nastane další oživení.
Silná koruna přinese o třetinu vyšší platy, euro zpomaluje růst, tvrdí ekonom odborů
Náklady na přijetí eura by podle analýzy odborových svazů přišly Česko na 220 až 250 miliard korun a poškodilo by to zaměstnance, důchodce i banky. Odbory ale varují i před tím, že po zavedení společné evropské měny by vzrostl tlak na růst mezd. „Netlačíme na růst mezd bez ohledu na cokoli. Základní otázka je, zda euro pomůže tomu, aby se Česko přibližovalo západním zemím. Ukazuje se ale, že země eurozóny rostou pomaleji,“ upozorňuje makroekonom Martin Fassman.
Teď už víme od Českého statistického úřadu, že máme vrchol ekonomického cyklu za sebou a že nastává zpomalení. Vůbec nejde o dramatický obrat. V posledním čtvrtletí minulého roku rostlo hospodářství opravdu velkolepým tempem o 5,5 procenta meziročně, v prvním čtvrtletí letošního roku o čtyři a půl procenta.
Takové tempo nepatří v celé Evropě zdaleka k nejhorším. Prosperita pokračuje, o tom není pochyb. Člověka ovšem mohla zarazit jedna věc. Někteří komentátoři začali křečovitě ujišťovat, že je všechno v pořádku.
Používali k tomu dva argumenty. Podle jednoho pořád rosteme rychleji než vyspělejší země typu Německa a Rakouska. I když se teď naše expanze zmenšila, stejně doháníme ztrátu ve výkonosti.
Na tom je pozoruhodná neznalost jednoduché matematiky. Pokud mají Němci či Rakušané vzhledem ke své velikosti dvojnásobnou ekonomickou výkonnost, musí Češi růst nejméně dvakrát rychleji, aby začali Němce a Rakušany dohánět. To se však v posledním období nestalo.
Možnosti exportu a průmyslu a výroba automobilů
Za druhý uklidňující argument posloužila tabulka, podle níž je míra tuzemských investic nejvyšší v Evropě, nějakých 25 procent hrubého domácího produktu. Je tedy vidět, že neztrácíme čas ani peníze a utrácíme za svůj budoucí rozvoj, který se bez jakýchkoli pochybností dostaví. Tento argument se používá, když je zemi zle, a chce se ukázat, že něco přece funguje.
Lukáš Kovanda: Proč mít něco levně, když to můžeme mít draze?
Zdolali jsme další dějinný milník. Česká republika ještě nikdy ve své historii nebyla v zahraničí tolik zadlužená jako právě v horké současnosti. Ke konci roku 2017 činil její zahraniční dluh 4,37 bilionu korun.
Česko má ovšem největší podíl investic vzhledem k HDP posledních deset let a důvodem je prostě skutečnost, že zdejší ekonomika stojí víc než v jiných zemích na průmyslu. Průmysl pak vyžaduje zhruba dvojnásobný objem investic než služby, které dominují v jiných zemích. S přihlédnutím k tomuto faktu Česko investuje dost, ovšem na úrovni ostatních deseti nebo patnácti zemí.
Kdo se utěšuje tím, co není příliš důležité, nebo co je samozřejmé, ten se bojí něčeho vážného. Třeba se Češi po zkušenosti s pádem socialismu obávají, že se něco podobného stane i s kapitalismem. Nic tak fatálního nás ovšem nečeká, proto je možné reagovat racionálně. Neuklidňovat se prázdnými argumenty a spíše se zamyslet nad tím, co zlepšit, a připravit tak budoucí konjunkturu.
V tomto konkrétním případě je dobré nepřehlížet, že se zřejmě vyčerpaly možnosti exportu a průmyslu, které stojí na výrobě automobilů. Za varování je možné považovat i překvapivě rychlý odliv dividend, který bylo možné pozorovat už v březnu, i když dividendová sezóna obvykle začíná v červnu. Může to znamenat, že investoři nevidí v Česku dostatečnou perspektivu rozvoje, do kterého by mohli vložit své peníze.
Ekonomické zpomalení navozuje vždy takové otázky a problémy, které vyžadují nějaká řešení. Pokud se je snažíme vytěsnit a uklidňujeme se bájemi o středoevropském tygru, pak si sami komplikujeme budoucnost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
