Petr Fischer: Vrátit smysl dálce

20. srpen 2018
Výhled do dálky

S rostoucí blízkostí se od sebe vzdalujeme, tvrdil už v 50. letech minulého století německý filozof Martin Heidegger.

Narážel tehdy na boom letecké dopravy a komunikační techniky, který způsobil, že se i ta nejvzdálenější místa světa stala něčím, co máme kdykoliv po ruce. Přibližování světa se mezitím mnohonásobně urychlilo, zvětšilo a hlavně demokratizovalo. Na druhý konec planety dnes ve vteřině díky internetu dosáhne stejně dobře Afričan v buši jako obchodník s akciemi na Manhattanu, a letní dovolená na Kanárech, v Egyptě nebo v Řecku se stala standardem nejen mytizované střední třídy.

Geograficky i komunikačně máme k sobě blíže, a přece v poslední době narůstá ve veřejném prostoru dojem, že si úplně přestáváme rozumět, a to i na malém území vlastního státu. Tolik rozčileného a obhroublého křiku; tolik invektiv, nadávek, útočných slovních a jiných výpadů…

Děti technologie používají, ale informatika je učí, jaké principy jsou za nimi, vysvětluje pedagog

Děti u počítače, počítač (ilustrační foto)

Výuka informatiky na základních školách projde radikální změnou. Podle návrhu nového rámcového vzdělávacího programu se žáci budou méně učit pracovat s kancelářským softwarem a mnohem více se budou věnovat tzv. informačnímu myšlení.

Za všechno jistě nemohou nové digitální technologie, jak se objevuje v některých studiích, ale přece jenom jistá „vina“ na nich leží. Vědecké laboratorní pokusy dlouhodobě potvrzují, že s ubýváním místa narůstá stres a vnější násilí. Taková laboratorní krysa snese ve svém akváriu ještě několik dalších jedinců, ale jakmile hustota krysí populace dosáhne kritického stupně, prudce roste agresivita, která je často namířena i na vlastní rodinu. Krysí matka v prostředí narůstajícího stresu klidně zakousne svá mláďata, protože jednoduše cítí, že by ona sama (to hlavně), ale ani její potomci už neměli prostor k životu.

Ubývání místa v posledních letech cítíme nejen ve velkých městech jako je Praha, kterou v centru zahušťují nekonečné proudy turistů; turistické zácpy, znemožňující běžný každodenní život, zažívá třeba i Český Krumlov. Je to světový trend související s masovým turismem, který v posledních deseti letech mohutně povzbudily levné letecké linky. Stres ale radikálně narůstá i ve virtuálním elektronickém prostoru, který by měl být z principu neomezený, může se přece nekonečně rozpínat jako vesmír.

Paradoxem internetu – už jsme trochu zapomněli na zkratku WWW, čili World Wide Web, celosvětová síť – a všemožných sociálních sítí je to, že kvůli vyvolanému pocitu blízkosti a implozi světa do jednoho společného prostoru narůstá stres a agresivita, podobně jako ve zmiňovaném akváriu s krysami. Zatímco v minulých dobách vznikala jakási úzkost, melancholie či světabol z nesmírnosti, z dálky a z velikosti přesahující naši představivost, dnes se propadáme do zvláštní hysterie z blízkosti, z těsnosti. Z toho, že všechno je tady a teď naráz: v jedné chvíli, v jednom bodě a momentě nás atakuje celý svět a jeho nepředstavitelná tíha. Tento optický efekt sítí pak působí na lidi podobně negativně, jako když do našeho exemplárního laboratorního akvária přihodíte desítky krysích jedinců najednou.

Nová generace Číňanů vyrůstá ve světě, kde neexistuje Google, Twitter ani Facebook

„Mladí Číňané mají všeho úplné zuby. Od policejně střežených ulic Pekingu až po rebelující Hongkong se jejich nespokojenost přetavuje ve svérázný odpor vůči prezidentovi Si Ťin-pchingovi,“ čteme na serveru britského týdeníku Sunday Times

Mladí Číňané kvůli cenzuře neznají internetové služby, které jsou pro lidi na Západě naprostou samozřejmostí. Vůbec jim ale nechybějí, ukazuje reportáž amerického deníku New York Times.

Za hrubnutí veřejné debaty nemůže jen nesporná anonymita elektronického prostoru a jeho bezdotykovost, neboť vůči tomu, koho se nemůžeme přímo tváří tvář, tělo vůči tělu dotknout a kdo se tedy nemůže dotknout nás, si dovolíme mnohem víc, snadněji ztrácíme distanc, tedy odstup a jistou úctu, jež nám přirozeně poskytuje naše tělo. Konkrétní tělesnost je v tomto případě silným limitem formy i obsahu komunikace. Bezdotykovost je však jen jedním z faktorů narůstající hrubosti veřejných debat. Tím druhým je zřejmě přirozeně úzkostné prostředí sociálních sítí, v němž dříve nebo později exponenciálně narůstá agresivita všech a v němž se diskutující někdy začínají požírat jako laboratorní hlodavci z našeho pokusu.

Pro vlastní sebeobranu před požíráním sebe i druhých by tedy nebylo od věci navrátit nějaký smysl dálce. Vytáhnout ji z víru blízkosti a vpustit do veřejné hry jako korektor smyslu a života ve světě, v němž se někdy měníme v pouhou funkci hysterie sítě. Třeba se s narůstající dálkou – prostorovou i časovou – začneme k sobě zase více přibližovat a budeme na sebe méně štěkat a méně se navzájem kousat.