Petr Fischer: S Jiřím Dientstbierem odchází pojetí politiky jako intelektuálního úsilí
Smrt zpozorní naše životy, napsal básník Petr Hruška. Jenže jak se zpozorňuje náš život, zemře-li politik? Odpověď dávají dnešní noviny, plné nekrologů zesnulého senátora Jiřího Dienstbiera. Připomínají se jeho disidentské zásluhy, politické úspěchy i neúspěchy, privátní život. Těch informací, faktů a dojmů je tolik, až sílí pocit, že to podstatné zmizí kdesi mezi řádky. Totiž otázka, co vzácného, výjimečného s Jiřím Dienstbierem ztrácíme.
Jiří Dienstbier byl „politikem-intelektuálem“, člověkem, který na rozdíl od naprosté většiny současné politické garnitury nechápal politiku jako obstarávání a management mas, nýbrž coby intelektuální úsilí mířící k sociálně spravedlivé liberální společnosti, která se stává regulativní ideou veškerého chování.
Politik-intelektuál nesedí v rohu a lacině nemudruje, to ostatně bylo Jiřímu Dienstbierovi vždy cizí, měl raději diskuse než přednášky. Politik-intelektuál se chová jinak: neustále vstupuje do veřejného prostoru, aby ověřil svůj postoj a popral se tu o spravedlivější budoucnost. Kromě rozumové a mravní výbavy nabízí postoj vytvořený zkušeností. Zaujetí postoje, jeho rozumová a citová obhajoba a veřejné sdílení je tím nejcennějším, co politik-intelektuál může společnosti dávat.
Zdá se to být samozřejmé a banální, ale když se rozhlédneme po české politické scéně, je zřejmé, že takových lidí už kolem nás mnoho není. Těch starších, kteří s „dienstbierovským“ vymezováním politiky přirozeně žili, neustále ubývá; ti mladší ve většině považují politiku za prostou technologii moci a postoj politika-intelektuála je pro ně nepraktický, až naivní.
Vzpomínka na Jiřího Dienstbiera bude naštěstí už navždy připomínat, že politiku – má-li dávat smysl a nabízet cesty do budoucna – ovládá zaujímání postojů a jejich přesvědčující intelektuální a mravní obhajoba. Není to tak nepraktické a suché zjištění. Právě příklad Jiřího Dienstbiera dokazuje, že lidem, kteří žijí politiku stylem politika-intelektuála, se dá docela dobře věřit, i když s nimi názorově vůbec nesouhlasíme. A důvěra, bez ohledu na to, zda stojíme vlevo, nebo vpravo, je přece tím největším politickým kapitálem každé společnosti.
