Petr Fischer: Rozdíl mezi Klausem a Havlem spočívá v odlišném chápání lidských práv
Václav Klaus opět potvrdil, že smysl jeho prezidentství spočívá ve vytváření alternativní, ne-havlovské tradice. Klausova bytostná potřeba lišit se, oddělit se od havlovského světa, se projevuje i v protichůdné mentální historii. Zatímco exprezident Václav Havel se z rebelujícího intelektuála proměnil v dobře zařazeného představitele hlavního proudu světové politiky, Václav Klaus se z liberála mění v provokujícího salónního konzervativce.
Rozdíl mezi dvěma prezidentskými světy, tvořící základ novodobé české politické tradice, kterého se hned tak nezbavíme, se dobře rýsuje i v aktuálním sporu o možný zásah v Libyi. Oba dva – aktivistický Havel i chladně realistický Klaus – přitom vycházejí z jasného ideologického přesvědčení, které se štěpí ve vztahu k lidským právům.
Havel je přesvědčen o nadřazenosti lidských práv nad všechny ostatní hodnoty, Klaus tento postoj ironizuje slovem humanrightismus, považuje ho za škodlivou, socializující ideologii a před lidskými právy dává přednost suverenitě.
Ukázalo se to už v Klausově odmítavém postoji k útoku na Jugoslávii a k invazi do Iráku. Nebyl to zdaleka jen prezidentův skrývaný pacifismus, ale právě oddanost pojmu suverenita, který Klaus dál chápe jako základ každé politické filozofie, bez ohledu na to, jakého politika či zřízení se momentálně týká.
Útok na Kaddáfího nemůže český prezident podpořit, přestože si o libyjském vůdci myslí své. A není to jen kvůli strachu z násilí a velkého počtu obětí. Bylo by to totiž přiznání, že ideologie lidských práv má skutečně univerzální, celoplanetární platnost a že je to zřejmě nový základ budoucího fungování světa, jak si ho představuje Havel.
V Klausově mimoběžném světě je takový postoj dirigistickým, namyšleným postojem intelektuálů, kteří z konstruktu rozumu dělají metafyzickou jistotu. Nehavlovská prezidentská tradice naopak dává najevo, že metafyzické základy existují v neměnné lidské přirozenosti, kterou už nijak domýšlet či opravovat nelze, ať už v Libyi či kdekoliv jinde.
My všichni jsme metafyzici, říká prezident Klaus; my všichni jsme myslící bytosti s absolutním právem na důstojnost, tvrdí jeho předchůdce. Těžko tyto dva světy propojit, a těžko mezi nimi volit, tak jako v aktuální libyjské otázce. Humanitárně bombardovat – s Havlem; anebo čekat, jak se všechno vyvine – s Klausem?
