Petr Fischer: Riedlbauchovy „mediální causy“

Nelenil ani ministr kultury Václav Riedlbauch, který snad nejotevřeněji a nejintenzivněji ze všech pojal svůj podmíněný roční pobyt jako autoreklamu, jež má být využita coby hlavní argument, že po volbách tak dobrého ministra snad nelze ani měnit. Česko má po letech tápání a podivných experimentů s bývalými herci opět ministra kultury, který je nejen prakticky zručný, ale kterého mají lidé z branže rádi.

Pavlovi Dostálovi se to kdysi podařilo díky tomu, že chodil mezi své kamarády divadelníky a spisovatele a bral se za ně v parlamentu. Byl hlasitý a nepřehlédnutelný, a to stačilo, přestože konkrétní peníze, o něž tehdy šlo, jaksi nepřicházely. Václav Riedlbauch na to šel jinou cestou. Rozhodl se řešit největší viditelné problémy resortu. Nejvíce viditelné, tedy takové problémy, které vyvolávají nejsilnější emoce. Proto se urychleně vypisoval konkurs na nenáviděného šéfa Národní galerie, proto také letěl ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin. Jakkoliv oba případy z odstupu vykazují nesporné bohulibé znaky - Knížák opravdu brzdí vývoj galerie k moderní výtvarné a společenské instituci; Darjanin strhával pozornost na podivné nesrovnalosti a animozity než na skutečnou práci filharmonie - jejich motivace byla řízena kýženým vnějším efektem. Na vyhraněných případech s jasným hodnotícím znaménkem se měly ukázat schopnosti ministra, kterého česká kultura bude ještě dlouho potřebovat.

Byl to postup téměř dokonalý. V ministrových akcích se ale objevují drobné skuliny, které celkovou krásu kazí. Václav Riedlbauch uspořádá složité, pečlivé výběrové řízení na ředitele NG. Komise vybere, doporučí nového šéfa, nejspíše uznávaného odborníka na středověké umění Jiřího Fajta - a nic. Ministr váhá, jmenování odkládá. Licituje? Hraje novou politickou hru? Můžeme se dohadovat o důvodech. Odklad zbytečně vyvolává spekulace a nejistotu, a to nejistotu, o niž ministr nejméně stojí. Objevují se pochybnosti o jeho důvěryhodnosti, klesá víra v to, že mu jde o věc, nikoli o vedlejší, leč velmi zajímavé efekty.

V případě odvolání Vladimíra Darjanina je skvrna na obraze spravedlivého manažera v čele ministerstva ještě rozmazanější. Odvolaný ředitel vyvolával zbytečné kontroverze svým nepochopením morální vrstvy pojmu konflikt zájmů a dál zůstával na několika židlích zároveň; arogantně vystupoval vůči některým lidem, podřízené odvolával zkratovitě a bezdůvodně. Ale odvolat ho ve chvíli, kdy obviní přímo ministra ze starých finančních nekalostí, to nevyvolává důvěru. Odvolání možná bylo věcně na místě, ministrovi navíc došla trpělivost (a upřímně řečeno, komu by nedošla), cítil se osobně uražen, jak lze číst z emotivního napětí v jeho televizních výstupech. Jenže po odvolání Darjanina měla následovat tisková konference ministra, na níž by Václav Riedlbauch vyvrátil všechna podezření. Místo toho ministr shodil kauzu nepřímým náznakem, že pan Darjanin je tak trochu na hlavu.

Kulturní obec je přesto víceméně spokojena. Jeden škůdce je zaplaťministr pryč, druhý se k odchodu chystá. Povedlo se! Konečně! Právě lidem z polí, jimž se říká kulturní, by ale možná nemělo záležet jenom na tom, že a co se stalo, ale také, proč a jak se věci dějí. V tomto ohledu si ministr Riedlbauch s koncem mandátu spíše pohoršuje. Co, proč a jak by se asi dělo, kdyby měl ministr před sebou ještě další celé čtyři roky...

Autor je redaktor České televize