Petr Fischer: Revoluce času

10. prosinec 2009

V sérii debat na téma, zda listopad 1989 byla skutečná revoluce nebo jen krach jedné ideologické moci a její výměna za jinou, zapadl podstatný argument. Vlastně je to pouhá osobní zkušenost, která má ovšem často větší sílu než desítky sofistikovaných důkazů historiků.

Říká se, že revoluce musí přinést zlom pokropený krví. Ani jedno se v listopadu 1989 nestalo. Místo radikálního zlomu tu byl postupný přechod, díky němuž se bývalí komunisté mohli klidně zabydlet i v novém demokratickém prostředí. Odkud také vyplývá, že po krvi, tedy po skutečně bolestném potrestání zločinů režimu, nikdo příliš netoužil. Alespoň nikdo z lidí, kteří se dostali k efektivní moci, která by něčeho takového byla schopná.

Osobní zkušenost ale vypráví jiný příběh. Skrz na skrz revoluční. Pojednává o čase, který nelze sdílet. Přesněji o časovém zlomu, který není možné překlenout ničím: ani skvělou knihou, vyprávěním či filmem. Jednoduše proto, že chybí společný základ, na němž by se starý a nový čas mohly potkat.

Pro lidi, kteří se narodili ve 40. letech minulého století, byl klíčovým bodem života rok 1968. Tehdy padla naděje na lepší socialismus či dokonce na konec komunistické vlády. Generace jejich dětí se k této zkušenosti snadno dostala, protože s nimi prožívala tupou normalizaci, která je dusila podobně jako rodiče. Rodiče a děti sdíleli tentýž historický čas, a co je důležité: také stejný mýtus roku 1968, který ukazoval ztracenou, ale možná i jednou obnovitelnou naději. Sdílený mýtus roku 68 byl tím, co v roce 1989 vyhnalo do ulic celé rodiny.

Generace lidí, kteří se narodili těsně před či po listopadu 1989, takovou zkušenost sdíleného dějinného času nemají. Žijí v jiném světě, v němž je nepochopitelné nejen to, co se dělo za komunistické vlády, ale i to, jakým zlomem mohl listopad 1989 pro někoho být. Vypadá to jako samozřejmost, ale v běžném životě naopak považujeme za normální, že historický čas teče pro všechny stejně. Že se podobá jedné široké dlouhé řece, která vše spojuje, a proto se po ní snadno vrátíme kdykoli zpátky. Lehce si zpřítomníme, co jiní žili jako "přítomnou přítomnost".

Dějinný čas se ale po listopadu 1989 osobně rozdělil do dvou nespojitelných světů, které spolu sice mohou mluvit, ale nikdy si už úplně nebudou rozumět, protože se nepřekrývají v tom hlavním. V základním naladění.

Z pohledu filozofie dějin neexistuje nic silnějšího než tento časový přeryv. Lidské dějiny jsou následností takových prasklin, neprobíhají kontinuálně, nýbrž zlomově. Přes generace, jednu či dvě, v jedné generaci několikrát. Ale vždy tak, že rozpojují čas společenství, který se pak už nikdy neusebere ani směrem do minulosti ani do budoucna, neboť minulé navždy předurčuje budoucí možnosti a jejich limity. Historie jako vědecká disciplína, ale i jako vyprávění, mýtus, je pak melancholickým pokusem o částečné poslepování mezer, jež praskají a praskají, a proto nikdy nejdou úplně zacelit.

Z toho pohledu byl listopad 1989 skutečnou revolucí, a ne, že ne. Byla to "revoluce času". Nejenom jeho návrat a znovuvynoření z bezčasí, jak o tom hovořil Václav Havel, ale i jeho první rozlomení. Toto osudové lupnutí bylo silněji slyšet až nyní, po dvaceti letech, kdy se lidé na obou stranách zlomu marně snažili spojit vzpomínkami na minulost. A to už není žádná teorie, nýbrž fyzická zkušenost, netýká se písmen v knihách a novinách, ale vpisuje se rovnou do krve.

Autor je redaktor České televize

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.